Pokušení z pekla [TVD/TO CZ FF]

17.

Na první pohled nevinný úsměv je mnohdy jen pouhým lživým obrazem skutečnosti. A hra na kočku a myš může začít.

Vůbec si nepamatuji, jak jsem nakonec usnula. Navíc mě děsil ten psychopat, který bydlel nad námi. Ten měl v noci nejspíš slabou chvilku a pořádal dostihy na houpacím koni. Jinak jsem si ty nepopsatelné rány nedokázala vysvětlit. Měla jsem nutkání okamžitě běžet na půdu. Ale musela jsem počkat, až bude celý dům prázdný. Dneska jsem si totiž plánovala ještě hrát na oslabenou a proležet celý den v posteli. Hope mě v mém plánu poctivě podporovala a hrdě prohlašovala, že jsem její vzor. V tu chvíli jsem si tajně přála, aby tohle nikdy nepronesla před svým tátou. Už tak mě Klaus neměl příliš v lásce. A tahle nevinná poznámka by dost zbytečně přilévala olej do ohně.

„Slyšeli jste v noci ty divné rány?" Začala Caroline úplně normální ranní konverzaci, když jsme, jako správná rodinka, seděli u snídaně. Já jsem v tu chvíli zbledla a začala se dusit cereáliemi, které jsem si i s mlékem právě strčila do pusy. Hope mě párkrát uhodila do zad a já se modlila, abych celý obsah z pusy nevyprskla na stůl. Pijavice se na mě podívaly a já musela okamžitě zahájit novou taktiku předstírání. „Myslíš ty, jako by někdo pobíhal v patře nad námi?" Zeptala jsem se a Hope mě kopla do nohy. Podívala jsem se na ní dost pohoršeně, ale musela jsem dělat, že se nic neděje. Caroline souhlasně kývla hlavou a Alaric přestal pročítat ranní noviny. Všichni se vlastně teď koukali na mě a čekali, že jim tu noční záhadu vysvětlím.

V duchu jsem se modlila k deseti vymyšleným bohům najednou a toužila tomu nebezpečnému cizinci způsobit pomalou a krutou smrt. Mohla jsem vlastně vymyslet cokoliv. Náhlá náměsíčnost nebo hejno ztracených netopýrů by mi určitě Caroline s Alaricem uvěřili. Jenže můj mozek po ránu odmítal fungovat, jako obvykle. Nadechla jsem se a lžičkou zamíchala zbytek mléka v misce před sebou. „Včera jsem u domu našla opuštěné koťátko." Nejistě jsem se kousla do spodního rtu. Tohle jsem přece nemohla legálně vypustit z pusy. V tuhle chvíli jsem měla za to, že i pijavice by vymyslely lepší výmluvu. Navíc mi to Hope vůbec neulehčovala. Kdybych jí tentokrát neokopávala její nohu já, nejspíš by se svalila smíchem ze židle dolů pod stůl.

Nevím, jak moc mi moc kdo věřil, ale bylo vidět, že všechny přítomné moje přiznání překvapilo. „A proč jsi ho zavřela? Musí tam mít chudinka strach." Caroline překvapila svou starostí o opuštěná zvířátka. Naděje se opět rozpadala. Už jsem viděla ten nadšený zástup, který míří na půdu. Potichu jsem si povzdychla, ale snažila si pořád zachovávat chladnou hlavu. „Hope se koček totiž bojí." Prohlubovala jsem svou skvěle vymyšlenou lež a při tom hraně svou mladší kamarádku hladila po vlasech. Bylo to tak průhledné, ale doufala jsem, že mi to prostě nakonec projde. Nakonec mě nečekaně zachránil někdo, od koho jsem to čekala asi nejméně. Lizzie. Ta holka ve správnou chvíli naivně upozornila na čas, který se rapidně posunul kupředu.

Pohled Hope

Takže jsme toho divného kluka zavřely na půdě. Musela jsem ukázat svou dovednost a použít kouzlo k uzamčení osoby. Nikdo z nás nechtěl toho blázna hledat po městě. Zatím jsme totiž nevěděly, jak moc je nebezpečný a proč se tu chová, jako doma. Dvojčata z něj byla nadšená. Myslela jsem si dokonce, že se jim snad líbí, protože na něj zamilovaně koukaly.

Agnes mu určitě nevěřila, ale byla zvědavá. Jinak by ho určitě poslala zpátky, odkud přišel. Taky měla zase špatně sny nebo se bavila se svými mrtvými kamarády. Moc se v tom občas nevyznám. Nejhorší ale přišlo ráno. Caroline a Alaric určitě něco věděli. Bála jsem se, protože jsem za to vlastně mohla já sama. Pomáhala jsem dvojčatům. V tomhle by mi asi ani táta nepomohl, i když byli s Caroline kamarádi.

Nakonec to dopadlo dobře. Agnes vymyslela výmluvu, která mi přišla vážně dost vtipná a trochu trapná. Ale asi to zabralo, protože se nikdo potom na nic neptal. Byla jsem ráda. A taky jsem měla před sebou skvělý den. Alaric s Caroline mě dneska vzali společně s dvojčaty do školy. Tak moc jsem si přála tam chodit. Nikdy jsem ve škole nebyla. Doma mě učila teta Freya nebo strejda Elijah. A občas máma, ale s tou mě to moc nebavilo, protože byla až moc opatrná.

„Můžeš mi sakra vysvětlit, co jsi tu celou noc dělal?!" Spustila jsem hned, co jsem rozrazila dveře půdy. Byla jsem tak naštvaná a hlavně jsem se bála, že tohle nakonec někdo zjistí a já skončím upálená na hranici. Zlost jsem se sice snažila krotit, abych neprovedla zase nějakou pitomost, ale zapomínala jsem na svou chabou bezpečnost. „Věděla jsi, že když tě kousne pavouk, získáš nadpřirozené schopnosti?" Kai seděl opřený o zeď a s nadšeným výrazem malého kluka listoval starými komiksy. Zdálo se mi, že snad ani nezaregistroval, že mnou cloumá špatná nálada.

Letmým pohledem jsem taky prohlédla celou prostornou místnost. Byl tu neuvěřitelný nepořádek. Ne, že bych se nějak přehnaně zajímala o domácí práce, ale od včerejška tu musel Kai pěkně řádit. Potichu jsem si povzdychla a pár kroky jsem se k němu dostala. Až teď jsem si všimla, že má na klíně nějakou zapomenutou panenku. Tohle rozhodně nebylo moc normální. I když jsem měla nejspíš zmizet, provedla jsem přesný opak. „Našel sis kamarádku?" Posadila jsem se kousek od něj a s podezíravým výrazem jsem ho pozorovala.

Mluvit s Kaiem bylo něco jako, mluvit s pětiletým dítětem, žijícím ve vlastním světě. Dokázala bych spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát mi přesně odpověděl na to, co jsem se zrovna ptala. Dokonce jsem pořád nechápala, odkud se tady vlastně dostal. Měla jsem pocit, že mi ho osud poslal do cesty, abych se nenudila. Byl to naprostý magor s opravdu zvláštním smyslem pro humor. Jenže i přes tuhle jeho křehkou stránku osobnosti, jsem si musela dávat pozor. Samozřejmě, že jsem mu nevěřila. Taky jsem si na něco vzpomněla. Na to, jak mě včera Jo dost neprávem obvinila. Nejspíš to ale nebylo z její strany vyřčené jen tak. Varovala mě, abych její dcery ochránila a pak se objevil Kai. Bylo to až moc náhod najednou.

Do očí mi padla fotografie, na které byl Alaric a Jo v den, který byl pro ně tragický. „Nemáš jen tak mimochodem něco společného s Jo?" Otázka sice zněla dost neobvykle a zvláštně, ale s tím jsem si vážně hlavu nelámala. Kai se na fotku se zvědavým pohledem podíval a bylo vidět, že se snad na okamžik zamyslel. „Sladká Josette. Určitě už jsi zaslechla tu historku o psychopatovi, který jí připravil o její křehký život." Pronesl s vážností v hlase. Ale hned na to se celým prostorem půdy ozval smích plný šílenství. „Byla to ta nejzábavnější svatba, na které jsem byl." Teď jsem dostala opravdu strach a začínala jsem přemýšlet o tom, jestli není na čase volat o pomoc.

________________________________    

Zdravím. :P

Týden opět utekl a zas jsem tu já a otravuji s kapitolou. :D Taky vám chci zase po dlouhé době poděkovat, jak poctivě čtete. :) Díky vám mám tu úžasnou motivaci k psaní. :D 

Takže Kai je na půdě a rozhodně se nechová nenápadně. :D Těžko říct, kdy se tahle velká pohroma odhalí. Ani Agnes tomu moc nepomáhá díky svým "chytrým" nápadům. :D 

Přeji vám příjemné čtení. :)

Vaše Vee♥