Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[1]

Krásný středeční večer! Taak... První díl bude pozvolnější, děj se teprve rozjíždí. Pevně doufám, že si časem k příběhu najdete cestu... =)

* * * * * * * * * * * * * * *

Stála jsem opřená o kuchyňskou linku, v ruce svírala barevný šálek s horkým černým čajem a oknem sledovala stromy v nedalekém parku, které se zmítaly v jednotlivých nárazech studeného větru.

Otřásla jsem se. Uch, vůbec se mi do toho nečasu nechtělo. Nejradši bych se vrátila do vyhřáté postele, vklouzla pod pokrývku a upadla do konejšivé říše spánku. Pořád jsem si ten sen pamatovala. Byl barevný, byl pozitivní. Seděla jsem na houpačce a s pištěním vyletovala do vzduchu, kaštanově hnědé vlasy se mi třepotaly kolem obličeje a prostupoval mnou nepopsatelný pocit ryzího štěstí.

Koukla jsem na hodinky na svém zápěstí a povzdechla si. Ačkoli jsem svou práci nade vše milovala, vstávání v šest za rozbřesku mě zabíjelo. Nikdy jsem nebyla ranní ptáče. Už jako malou mě mamka musela v deset dopoledne vyloženě tahat z pelechu, abych nepromeškala návštěvu babičky. Byla bych snad schopná všechno prospat.

Včetně vlastní maturity, hehe.

Naposledy jsem toužebným pohledem střelila ke dveřím své ložnice, v níž čekala ta nádherně měkká postel, a pak s veškerým sebezapřením vykročila do předsíně. Kdybych tam okouněla ještě chvíli, do divadla už bych se jistojistě nedostala.

...

K zaměstnaneckému parkovišti jsem dorazila přesně s úderem sedmé. Popadla jsem ze sedadla spolujezdce kabelku, z držátka na kelímky kafčo ze Starbucks a utíkala k vrátnici. Byla mi příšerná zima. Vítr neustále zesiloval, po Londýně už hasiči odklízeli polámané větve a já ve vzduchu cítila zvláštní jiskření. Něco se blížilo. Jen jsem nedokázala říct, zda mé nepříjemné pocity pramení z ošklivého počasí, nebo mi spíš napovídala intuice.

„Dobré ráno, slečno Maerová," zazubil se na mě Joseph a mrkl zpoza nejnovějšího výtisku Daily Mail. Malý vousatý chlapík s oříškovýma očima vyzařoval takovou pohodu, že dokázal na chvilku zahnat všechny mé strašáky.

„Zdravím," kývla jsem a otřepala ze sebe chlad. „Tedy, to počasí se snad zbláznilo!"

„Zrovna o tom čtu," kývl k novinám a krátkozrace do nich zamžoural. „Podle předpovědi meteorologů se na Londýn žene nějaký orkán. Brrr," otřásl se a tisk odložil na stůl před sebe. „Lepší o tom nic nevědět."

Souhlasně jsem přikývla, vytáhla zaměstnaneckou průkazku a postrčila ji okýnkem k Josephovi. Fotka na ní s tučně vyvedeným jménem "Lea Maerová" mi přišla naprosto příšerná... Když ji na personálním tehdy pořizovali, málem jsem se rozbrečela. Nechápu. Copak snímky na průkazkách nemůžou vypadat normálně?!

Zatímco naťukával můj kód do počítače, opírala jsem se o stěnu a přemýšlela o všem, co mě dnešní den čeká. Dopoledne strávím na čtené zkoušce k novému muzikálu a odpoledne se asi zavřu do kanceláře, abych dohnala administrativní resty. Odkládala jsem je už dost dlouho. Měla bych se začít chovat jako dospělá.

„Poslyšte," vytrhl mě Josephův hlas ze zamyšlení. Podal mi kartu zpátky a následně se spokojeně rozvalil v židli. „Zaslechl jsem, že budete mít novou posilu do hereckého ansámblu. Je to pravda?"

Lhostejně jsem pokrčila rameny. „Ředitel se minulý týden o něčem zmiňoval, ale od té doby mě ani jednou nevyhledal, abychom to důkladněji probrali. Spíš myslím, že jsou to zase nějaké fámy a dohady." Upřímně, tak nějak jsem v to doufala. Nabrat do souboru někoho nového znamenalo ustavičný dohled, zpomalení práce a především obrovskou míru rozpaků. Na kom totiž leželo břímě seznámení nováčka s chodem divadla? Ano, přesně tak. Na vedoucím daného souboru. A muzikálu jsem shodou náhod šéfovala já.

Do Queen's Theatre v londýnské čtvrti SOHO jsem nastoupila hned po dokončení vysokoškolského studia ve svých dvaadvaceti letech. Což budou v září už tři roky. Pod křídla si mě okamžitě vzal tehdejší šéf muzikálového souboru Lucas Parton, který mi po roce svou pozici bez váhání předal a odešel na zasloužený odpočinek. Zatímco já panikařila a uvažovala, z kterého patra skočit, ředitel mi vysvětloval, co bude v mé kompetenci. Pamatovala jsem si na ten den, jako by to bylo včera.

Splnila jsem si sen. Po této dráze jsem toužila od doby, co jsem měla tolik zkušeností a zdravého rozumu, abych si konečně ujasnila, co chci v budoucnu dělat. A tvrdě si za tím šla. Počínaje studiem na jedné z londýnských univerzit a konče vysněným zaměstnáním v jednom z nejlepších britských svatostánků umění.

„Možná máte pravdu," přitakal Joseph, popřál mi úspěšný den a já se konečně odebrala prosklenými dveřmi do samotného divadla.

* * * * * * * * * *

Ti z vás, kteří mě znají lépe, mě i v tomto krátkém prvním díle dozajista poznají. Ale když píšu o něčem, co miluju, co si přeju nebo po čem toužím, jde mi to lépe. A mám z toho i lepší pocit. Snad mi to prominete... ;o)

Mimochodem, ZVU VÁS NA FACEBOOKOVOU STRÁNKU! Odkaz najdete na profilu ♥

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám... =)