Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[52]

DALŠÍ DÍÍÍÍÍL!! SNAD SE VÁM BUDE I PO TAKOVÉ DOBĚ LÍBIT, JÁ SI JEHO PSANÍ DNESKA UŽILA, STRAŠNĚ MĚ BAVIL ♥ Bohužel vše závisí na čase, dospělost fakt nestojí za nic. I přes svou nízkou aktivitu vás mám ale pořád strašně moc ráda!

* * * * * * * * * * * * * * * * *

V překvapení jsem o krůček couvla. „Lou?!"

Sklopil zrak a špičkou boty kopnul do kamínku. Měl nahrbená ramena, cítila jsem z něj obavy a nejistotu. Možná i přesvědčení, že udělal chybu, když se mě rozhodl vyhledat. No, o tom bych se s ním přít nemohla. Nedokázala jsem si představit, že bych mu měla pohlédnout do očí. Ne po tom, co jsem... co jsem mu udělala.

„Co tu-ehm. Co tu děláš?" Můj hlas zněl přiškrceně, měla jsem pocit, jako by mi prsty někdo svíral průdušnici. Vina ve mně rostla neuvěřitelným tempem. Začínala mi pod ní podklesávat rovnováha.

„Říkal jsem si," pokrčil rameny a zpod sklopených řas na mě pohlédl, „že malá morální podpora by se ti teď hodila..."

Několikrát jsem zamrkala a zkoumavě naklonila hlavu. Já jsem... Copak jsem Louise o taťkově stavu informovala? Nedokázala jsem si vzpomenout... Seběhlo se to všechno tak rychle. A bylo toho tolik! Hlava se mi točila. V uplynulých hodinách jsem prožila víc, než co jsem si mohla zapsat do deníčku za celý předešlý rok.

„Zastavil jsem se za tebou v divadle, když jsi nezvedala telefon," vysvětlil, jako by reagoval přímo na mé myšlenky. „Tvá kamarádka Amy mi vše pověděla. Leo," uchopil mé dlaně do svých a upřel na mě vroucí pohled, „proč jsi nezavolala? Proč ses mi nesvěřila? Vždyť víš, že bych pro tebe udělal všechno."

Na poslední chvíli jsem spolkla pláč, tlačící se mým hrdlem, a padla mu kolem krku. Mé svědomí získalo neprostupnou černou barvu. Hutnější než nejhlubší půlnoc. Připadala jsem si jako zrádce. Jako odpad společnosti.

„Moc se omlouvám," zamumlala jsem tlumeně do jeho ramene. „Bylo toho... prostě moc."

„Chápu," pohladil mě po vlasech. „Jen jsem chtěl, abys to věděla. Že tu budu pro tebe. Kdykoli bys o to stála."

„Ach, Lou," zavrtěla jsem hlavou a odtáhla se od něj na délku paže. Chystala jsem se mu vše říct. A to v konejšivém sevření jeho náruče opravdu nešlo. Až by mě od sebe následně hrubě odstrčil, zničilo by mě to. Samu sebe jsem nenáviděla dostačujícím způsobem. Příležitost, aby i on projevil své pravé city, jsem mu poskytovat nechtěla.

„Nezasloužím si to. Tebe. Nezasloužím si, abys byl na mě tak hodnej."

„Jak... Jak to myslíš?"

Zhluboka jsem nadechla a rychle v duchu napočítala do pěti. „Pověděla ti Amy, že mě sem vezl... Uch." Prohrábla jsem si vlasy a pokoušela se najít ztracenou odvahu. „Řekla ti, kdo mě sem přivezl?"

Když nechápavě svraštil obočí, došlo mi, že tuto část mé historie Amy vynechala. Za což jsem jí v duchu poděkovala. To asi nebyla věc, kterou by měl Louis slyšet od někoho jiného.

„Zayn."

Fascinující. Stačilo jedno slovo, aby se atmosféra úplně změnila. Jedno jméno. Význam bez fyzické přítomnosti onoho nositele. A přesto... Měla jsem dojem, jako by se tam s námi Zayn nacházel. Vnímala jsem veškerý stud. Vztek. Lítost. Bolest pramenící z vědomí, že veškerými svými činy jsem zřejmě zadupala to krásné, co se mezi mnou a Louim začalo rodit. Jak jsem si vůbec mohla říkat člověk?

„Aha," odpověděl nakonec a odvrátil se. Musela jsem pokračovat. Měl právo na férové jednání. Nesměla jsem ho dál tahat za nos.

„Lou, neplánovala jsem to. A věř mi, strašně se za to nenávidím! Víc, než si vůbec dokážeš představit. Nenapadlo mě, že se něco takového..."

„Spalas s ním?"

Sklapla jsem, čelist mi nepatrně sjela. Neměl to uhádnout! Chtěla jsem si připravit půdu, omluvit se, nasypat si popel na hlavu a teprve pak pípnout tu hanebnou věc, kterou jsem provedla.

Úplně mě vyvedl z rovnováhy.

„Takže spala..."

„Omlouvám se!" Popadla jsem ho za ruce, ale vysmekl se mi. Což bolelo víc, než kdyby mi dal ránu do žaludku.

„Lou, promiň."

Zvrátil hlavu k obloze a rozesmál se. Byl to mrazivý zvuk, beze stopy po skutečném veselí. Bojácně jsem se rozhlédla okolo. Nelíbilo se mi to.

„Promiň... Promiň?" zahromoval. „Leo, jak jsi mohla? Zapomnělas, co ti na střední provedl? Jak tě ponížil? Zapomnělas, jak ses kvůli němu cítila? Co se to s tebou stalo?! Netvrdím, že jsem neviňátko, sám pár kostlivců ve skříni mám, ale nikdy jsem se k ženě nezachoval takhle podle... Malik je zmetek. Idiot!"

„A heleme se," přerušil nás podivně nakřáplý mužský hlas. „Tomlinson! Co tu děláš, chudáčku? Nepověděla ti Lea, že jsme dali znova dohromady? Hm?" S tím se mi kolem ramen omotala dlouhá štíhlá paže a tvář mi ovanul čpavý pach alkoholu.

„Zayne, nesahej na mě," zavrčela jsem a z jeho sevření se vykroutila. „Co tu vůbec chceš? Řekla jsem snad jasně, že s tebou nechci mít nic společnýho. Koukej odsud vypadnout!"

Sebejistota, která ještě před malou chvíli obklopovala Louiho, se náhle vytratila. Nyní mezi mnou a bývalým spolužákem těkal zmateným pohledem a zjevně netušil, co se děje. Nebyl sám. Také jsem ničemu nerozuměla.

„Leo, neposílej mě pryč, prosím," pověsil se mi Zayn náhle kolem krku. Kňoural jako malé ublížené dítě, chvěl se, rovnováha ho zrazovala. „Nech mě všechno vysvětlit. Nemůžu bez tebe bejt..."

Tiše jsem zasténala.

„Miluju tě," mumlal dál. „Strašně moc tě miluju. Leo... Moje Leo..."

„Tak fajn," hekla jsem, „pojď si lehnout, ty Casanovo..."

Možná to nebyl nejlepší nápad. Přitáhnout si zpola vnímajícího Zayna domů. Ale co jsem měla dělat? Nebyla s ním řeč. Zjevně se zlil v nějakém pochybném pajzlu a jediné místo, kam našel cestu, byla naše farma. Copak jsem ho mohla nechat venku?

Mohla. Ale neudělala bych to.

„Já toho idiota nenávidím," ozval se Louis. Povzdechl si, přehodil si jednu ze Zaynových paží přes ramena a věnoval mi posmutnělý úsměv.

Překvapeně jsem zamrkala. Tenhle kluk je formát...

* * * * * * * * * * 

KOMENTÁŘ POTĚŠÍ ♥ ZA PŘÍPADNÉ PŘEKLEPY, NESROVNALOSTI ČI CHYBKY SE OMLOUVÁM ♥ ŘEŠÍM TEĎ NĚJAKÉ ZDRAVOTNÍ NEDUHY, DÁ-LI MÁ MYSL, DOKONČÍM SLIBOVANOU JEDNODÍLOVKU ♥ MÁM VÁS RÁDA!