Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[50]

Bože. Bouchneme šampaňské?! Já se tak stydím... Už se ani nebudu ospravedlňovat. Jen bych se opakovala. Důvody, proč zveřejňuji málo, se nezměnily, bohužel. Děkuji tedy všem z vás, kteří se sem vracíte. Kteří mě podporujete a ukazujete, že mé příběhy pro vás stále něco znamenají.

LAF JŮ SOU MAČ!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Srdce se mi okamžitě prudce rozbušilo. Mou už tak dost temnou mysl zachvátily ty nejmorbidnější představy. Když jsem prstem přejížděla po displeji, abych hovor přijala, telefon mi málem vypadl z ruky. Třásla jsem se jako osika.

„Mami? Co je s tátou?"

Na druhé straně chvíli panovalo znepokojivé ticho. Krev se mi v žilách vařila. Od rána se toho semlelo tolik, že veškeré mé sebeovládání viselo v daný moment na tenkém vlásku. Nadechla jsem se, nehty zaryla do dlaní, připravená křičet z plných plic. Naštěstí se mamka právě v té chvíli ozvala. „Vzbudil se."

Svět se se mnou zatočil. Na nic jsem nečekala. Schovala jsem mobil do kapsy a pospíchala směrem k nemocnici.

...

Vlastně ani nevím, jak přesně jsem se tam dostala. Ani jeden svůj krok jsem prakticky nevnímala, šla naprosto automaticky, mozek soustředěný pouze na blížící se návštěvu. Kdybych hradby kolem své bytosti povolila, zabřednu do úvah o Zaynovi a o chybě, již jsem udělala. Celý Vesmír mi od začátku dával najevo, že dávat mu druhou šanci je setsakra špatný nápad. No, já ho ignorovala. A zbyly mi tak jen oči pro pláč.

Vzpamatovala jsem se teprve v momentě, kdy má noha překročila práh nemocnice. Do nosu mě udeřil tak silný pach dezinfekce, až se mi zamotala hlava. Navíc jsem měla, upřímně, strach, co mě na lůžkovém oddělení čeká. Mamka sice říkala, že se vzbudil, ale to mohlo znamenat spoustu různých věcí. Nedala jsem jí příležitost povědět cokoli dalšího, prostě jsem zavěsila a bezmyšlenkovitě se rozběhla do špitálu.

Zhluboka jsem se nadechla a nastoupila do výtahu. V hlavě mi hučelo, začalo se toho sypat zkrátka moc. Musela jsem v duchu několikrát napočítat do deseti, než jsem nad sebou znovu převzala kontrolu. Bezděky jsem si vzpomněla na několik psychologických thrillerů, které jsem kdysi zhlédla, a dospěla k závěru, že dokud se nezačnu kdesi v rohu kolébat zepředu dozadu, není to se mnou tak špatný.

Jakmile jsem vkročila do chodby, jež vedla k pokojům pacientů, mamka mi vyběhla vstříc. Okamžitě. Ani jsme si nestačily nic říct. Ihned se mi pověsila kolem krku, cítila jsem, kterak jí prudce tluče srdce. Což mě opět na moment vyplašilo. Co když se během pouhých několika desítek minut taťkův stav opět zhoršil?

Když se ode mě odtáhla, chvíli mi zkoumavě hleděla do tváře. Snažila jsem se v ní číst stejně jako ona ve mně, ovšem nebyla jsem ani trochu úspěšná...

Netrvalo dlouho a prolomila dusné ticho, jež nás obklopovalo. Nezabrousila však k jeho zdravotnímu stavu. Kdepak. Místo toho zabředla do tématu, jež jsem v nejmenším nečekala. „Kde máš Zayna? Čekala jsem, že přijdete spolu."

Zbledla jsem a vzápětí zrudla jako rak. „Ehm..."

Pozvedla obočí a zkřížila paže na prsou. Aha. Když se mohla přestat tolik strachovat o tátu, uvolnila se jí dostatečná kapacita potřebná pro realizaci mateřského instinktu. „Co se stalo? Pohádali jste se? Včera bych bývala řekla, že mezi vámi něco začíná. Kdybys jen věděla, jak se na tebe díval..."

Zahořely mi uši, proti vlastní vůli se mi srdce v hrudi zatřepotalo. Nejradši bych si ho v daný moment vyrvala z těla. Nechtěla jsem nic cítit. Trápit se. Nechtěla jsem se soustředit na nic jiného než svou rodinu.

Proč to, sakra, nešlo?!

* * * * * * * * * * 

OCENÍM KOMENTÁŘ! ♥ A POKUD SE SE MNOU BUDETE CHTÍT SPOJIT, BUDU JEN RÁDA ♥ ODKAZY NAJDETE V KOMENTÁŘÍCH... ♥ DĚKUJU ZA VŠECHNO, JSTE ÚŽASNÍ! ♥ ZA PŘÍPADNÉ PŘEKLEPY, NESROVNALOSTI ČI CHYBKY SE OMLOUVÁM, MŮŽOU BÝT...

PS: Na jednodílovce stále pracuji, nezapomněla jsem... ;o)