Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[40]

MILUJU VÁS.
MILUJU!!

* * * * * * * * * *

Obrovské rozlehlé stavení uprostřed ničeho se před námi objevilo dřív, než bych si byla přála. Necítila jsem se ještě připravená ani dostatečně silná na to, abych mohla stanout u taťkova nemocničního lůžka a sledovat toho statného silného muže, jehož jsem znala ze svého dětství, připojeného na pípající přístroje a neosobní tmavé obrazovky.

„Vypadá to větší, než si pamatuju," hlesnul znenadání Zayn.

Střelila jsem po něm ostrým pohledem. Omluvně pokrčil rameny, aniž by se ovšem obtěžoval ke mně pořádně obrátit pozornost. Stále se soustředil na upravenou příjezdovou cestu a farmu, která nám s dalším a dalším překonaným metrem rostla před očima, doslova hypnotizoval. Snažila jsem nemyslet na to, že u nás několikrát byl. Na základní škole, když se mu podařilo poplést mi hlavu, za mnou po večerech potajmu chodil a já ho vodila na své oblíbené místo na úpatí nedalekého kopce, kde jsme spolu mlčky pozorovali hvězdy. Kýčovitá romantika jako vystřižená z klasického dívčího románku. Jenže já ty chvíle milovala.

A jeho taky.

Potřásla jsem hlavou a rychle našla svou ztracenou sebejistotu. Podobné vzpomínky mě dokázaly i po letech neuvěřitelně rozhodit.

Sotva se kola velkého vozu zastavila, beze slova jsem vzala za kliku a vyklouzla ven. Přemohlo mě dojetí. Vrátila jsem se domů.

Domů...

Popadla jsem ze zadního sedadla malou tašku a vyrazila k předním dveřím, Zaynovu nabízenou ruku jsem úplně ignorovala. Sice mě sem vzal, pomohl mi, což jsem mu nemohla upřít, ale víc očekávat vážně nemohl.

Teprve když klíč vklouzl do zámku a já jím několikrát otočila, odhodlala jsem se na něj promluvit. „No, díky, vážně ti moc děkuju, ale už můžeš jet. Zvládnu to. Pojedu rovnou do nemocnice, vzadu by mělo být mé staré auto..."

Přistoupil blíž, poznala jsem to podle toho, jak se mi v týle zježily vlasy. Dech mi zrychlil, na skráních vyvstala krůpěj potu. Ne. Neměla jsem ani tolik odvahy, abych se k němu obrátila. Všechno bylo špatně. Špatně!

„Leo." Velmi těžce ve svém hlase skrýval netrpělivost. „Dovol mi odvézt tě ještě aspoň do nemocnice. Já... Já sám vím, jak je těžký vůbec překročit ten práh. Sterilní zápach, všudypřítomný strach, malé jiskry naděje. Nech mě pomoct ti. Prosím..."

Naše role se změnily. Ačkoli jsem netušila, jak se to vůbec mohlo stát. Neměla bych já žadonit u něj? A místo toho... Nebudu lhát, chtěla jsem odmítnout. Ale sotva jsem střelila pohledem přes rameno, něco v jeho očích mě zastavilo. Odradilo. Nebo za to mohla spíš slova, jež pronesl? Vím, jak je těžký vůbec překročit ten práh...

„Tak jo. Zayne... Děkuju."

K mému obrovskému znepokojení zvedl ruku, jako by se chystal pohladit mě po tváři. Nakonec to však neudělal. Naštěstí. Musela jsem se tvářit hodně vyděšeně...

...

Za půl hodiny už jsme stáli před dvoukřídlými prosklenými dveřmi okresní nemocnice a dívali se na strohý vývěsní štít hlásající „HOSPITAL". Sbírala jsem síly překonat posledních pár metrů a vkročit dovnitř. Děsy mě obestřely jako černý flór.

Krátce jsem se v myšlenkách vrátila k farmě. Byla jsem schopna pouze hodit zavazadlo za dveře, zběžně proběhnout dům a zkontrolovat zvířata, zkrátka ujistit se, že je vše v pořádku, a pak jsme vyrazili. Nevydržela jsem déle čekat. Ostatně se o náš majetek bezpochyby někdo staral. Něco takového by mamka nenechala za sebou. Za žádnou cenu.

„Vážně jsi se mnou nemusel chodit až sem," šeptla jsem směrem ke svému společníkovi.

Potlačil uchechtnutí. „Leo, nic proti, ale kdybych tě sem z parkoviště neodtáhl, stojíš tam ještě teď."

Sykla jsem. „Ty se divíš? Nikdo nemá rád nemocnice!" Pravý důvod svého váhání, totiž strach, jsem radši ani nezmiňovala. Nebyl hloupý. Uměl si spočítat dvě a dvě.

„To nemá," souhlasil rozvážně. „Ale vaši tě potřebují."

Měl pravdu. Proto jsem se zhluboka nadechla a vykročila. Dveře se tichounce otevřely, lehký větřík a relativně čerstvý vzduch jsem ve vteřině musela vyměnit za hutný pach dezinfekce a směsice různých parfémů. Málem se mi podlomila kolena. Valila se na mě spousta emocí. A já se jim nedokázala bránit! V každém obličeji, jenž mě míjel, jsem nevědomky hledala bolest a utrpení. To přece musí prožívat všichni tady, ne?

Přízemí tvořila obrovská osvětlená hala s několika naleštěnými recepcemi, plánem rozlehlého areálu a desítkou osobních výtahů, připravených odvézt návštěvníky až do pátého patra.

Nakonec to byl Zayn, kdo u jedné ze sester zjistil veškeré informace. Kde táta leží, jak se tam dostaneme, do kolika se můžeme zdržet. Musela jsem si přiznat, že bych bez něj pravděpodobně vážně nedošla ani do toho přízemí. Třásla jsem se jako osika.

Zahlédla jsem ji okamžitě, jakmile jsem vyšla z kabiny výtahu.

Maminka.

Seděla na chodbě v jednom z těch neuvěřitelně nepohodlných koženkových křesel a v rukou svírala kelímek s kouřícím nápojem. Odhadovala jsem kávu. Kofein byl totiž v takové situaci vyloženě nutností.

Zapomněla jsem na to, kde jsem, s kým jsem, a prostě jsem se rozběhla. Podrážky mých bot hlasitě pleskaly o studenou vytřenou podlahu, lidé se po mně s pohoršením otáčeli, no mně na jejich názoru pramálo záleželo.

„Mami!"

Trhla sebou a zvedla hlavu. „Leo?"

Padly jsme si do náruče, oběma se nám po tvářích kutálely slzy jako hrachy. Chvěly jsme se, představovaly jedna pro druhou oporu. Kamenné podloubí, jež nás podpíralo, abychom se nezhroutily bezvládně k zemi.

„Holčičko," odtáhla se ode mě a něžně mi z tváří setřela zbloudilé slzy. „Co tu děláš? Nechtěla jsem, abys jezdila. Zvládáme to! Tátu stabilizovali. Nemůžeš přece jen tak zahodit vše ve svém životě..."

Zavrtěla jsem hlavou a vtiskla jí na tvář letmý polibek. „Vy jste pro mě mnohem důležitější. Navíc mi ředitel divadla vyšel vstříc, chápe, že teď musím být tady. Ano," dodala jsem, když se chystala k protestu, „musím, mami."

A právě tehdy se Zayn rozhodl, že na sebe strhne pozornost. Úplně jsem zapomněla na to, že tam se mnou je. Že mě přivezl. A stará se o mě... Pouhými třemi slovy přerval nit, jež se mezi mnou a mým rodičem rozprostřela. „Zdravím, paní Maerová."

Pohlédla mi za záda. A v překvapení vytřeštila zrak.

* * * * * * * * * * * 

Ano, vím, měla bych zveřejňovat častěji. Ale vše v mém životě je teď neuvěřitelně hektické. Zkusím se polepšit. Děkuju za vaši trpělivost. Mám vás strašně ráda!

Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám.

>>KOMENTÁŘ POTĚŠÍ<<