Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[34]

Krásný úterní večer! Omlouvám se, dnešní díl bude trochu kratší, ale v poslední době mi to vůbec nemyslí. Náročné období v práci, Neroušek po operaci a k tomu to dlouhé horko... Děkuji vám za neustálou podporu, za to, že jste mi ještě neutekli, i když teď Wattpad neúmyslně trochu zanedbávám. Ale nebojte, nevykašlu se na to, budu účet udržovat a psát tak dlouho, jak to půjde. A TO JDE JEN DÍKY VÁM. DÍKY TOMU, ŽE MÁM STÁLE PRO KOHO PSÁT.

MÁM VÁS RÁDA ♥

* * * * * * * * * * * * * * *

Proplétali jsme se po ulicích, zacpaných nadšenými rozjařenými turisty, s omluvami klouzali kolem jejich po okraj napěchovaných krosen, skláněli se před mobily a profesionálními fotoaparáty. A po celou dobu se uvolněně smáli. Připadala jsem si opět jako malá holčička, která teprve objevuje všechny krásy světa.

Doběhli jsme do parku. Byl docela prázdný, kupodivu, až na pár osamělých jedinců, co si buď hráli s telefony, nebo se štelovali na co nejlepší selfie snímek.

„Co kdybychom si trochu zablbli?" obrátil se Louis s nakažlivým úsměvem ke mně. Oči mu jiskřily, pleť zářila ryzím štěstím. Nemusela jsem mít po ruce zrcadlo, abych věděla, že i já bezpochyby vypadám podobně. Takhle svobodně jsem se už dlouho nenadechla.

Pokrčila jsem rameny a zhluboka do sebe nasála svěží večerní vzduch. „Proč ne? Už jsme s tím, řekla bych, docela úspěšně začali v restauraci, Zayn se bude vzpamatovávat hodně dlouho!"

To u nás obou vyvolalo nový záchvat nekontrolovatelného řehotu. Míjela nás postarší dáma s perfektně vyčesaným šedivým drdolem a kulatými brýlemi na korálkovém řetízku, jež se na nás hrozivě mračila a ještě cosi neslyšeně syčela, asi jsme ji svým euforickým chováním kdovíproč nesmírně pohoršili. Ale bylo nám to fuk. Existovali jsme jen my dva, oddělení od okolního světa.

„Z té paní šel až strach," zasípal Louis, jakmile nám dotyčná zmizela z dohledu i doslechu.

Hřbetem ruky jsem si utřela uslzené tváře a potřásla hlavou. Nemohla jsem ani mluvit. Bránice hořela, žaludek se svíjel jako klubko rozdrážděných hadů. Kupodivu však nešlo přímo o nepříjemný pocit. Snad naopak.

Sevřel mou ruku pevněji a rozběhl se hlouběji do útrob parku. Bez váhání jsem jej následovala. Nechtělo se mi vracet do prázdného bytu. S Louim jsem se cítila... báječně. Doslova. Jako by ten společně strávený čas neměl jedinou chybičku. Mohla jsem být sama sebou. Ba co víc. Nebála jsem se být sama sebou. Což se mi doposud asi nikdy nepodařilo.

Doběhli jsme až na dětské hřiště. Houpačky, skluzavky, pískoviště, několik barevných prolézaček. Až mě bodlo u srdce. Když jsem byla malá, taťka mi doma postavil něco podobného. Trávila jsem tam celé dny. Večer jsem se odmítala vrátit domů, několikrát se mi povedlo uprosit mamku, aby mě tam i s našimi psy nechala přespat.

Ach... Dětství. Nejkrásnější a nejnevinnější vzpomínky.

„Chceš se zhoupnout?"

Vymanila jsem se z osidel minulosti a zpříma se na Louise zahleděla. On to snad... myslel vážně! Nežertoval. Ačkoli bych na to vsadila.

„No tak, Leo," propletl naše prsty, „nikdo tu není, jsme tu úplně sami! Zasloužíš si trochu zábavy. Nebo snad," udělal krok blíž, v očích mu tančily rozverné plamínky, jež mi vháněly do očí ostrou horkost, „se tu se mnou bojíš? Hm? Máš strach, že tě přede mnou nikdo nezachrání, princezno?"

To jsem už přímo hořela. Jako by mě někdo vrhl do vysoké stravující vatry, sahající až k samotným nebesům. Těkala jsem očima po všech rysech jeho tváře a zjistila, že... že se na něj zkrátka nemůžu vynadívat.

A tak jsem udělala něco... něco, co se mi vůbec nepodobalo.

Vytáhla jsem se na špičky a nesměle ho políbila.

* * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ POTĚŠÍ ♥ Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám =)