Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[28]

Dnešní díl bude kratší, snad se vám i přesto bude líbit! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Roztřásla jsem se. Cítila jsem chlad i nesnesitelné horko zároveň, hlava se mi točila. S tak příšernou slabostí se nedalo bojovat. Tudíž ve chvíli, kdy Lou zvedl ruku a něžně mě dvěma prsty uchopil za bradu, jsem se nezmohla na žádnou obranu. Nevyškubla jsem se mu, neodvrátila se. Přestože jsem měla.

„Chceš?" zopakoval tišeji, na tváři mě zašimral jeho teplý dech. Padala jsem do modrých očí ve svém zorném poli, topila se a vůbec se nesnažila dostat zpátky na hladinu. Nebála jsem se. Uvnitř jsem totiž věděla, že by Lou nedopustil, aby se mi něco stalo.

„Já nevím," špitla jsem, mé vidění se nepatrně rozmazávalo. Skutečně jsem se v sobě nevyznala. Nedalo se popřít, že mě k Louisovi cosi neuvěřitelně silně přitahovalo, ale pořád jsem přesně nevěděla, jakou roli sehrál v mé minulosti. Což mě znejistilo. Potřebovala jsem mít jasno.

Ale... S těma jeho průzračnýma nadpozemskýma očima to šlo tak zatraceně těžko!

Několikrát jsem prudce vydechla, možná jsem napůl očekávala, že celá ta scenérie zmizí a já se ocitnu zpátky v nerušeném klidu vlastní kanceláře, ovšem to se, samozřejmě, nestalo.

S každou vteřinou to však bylo stále horší. Louimu se koutky úst kroutily sotva znatelně nahoru, jemně zčervenalé líce mě nutily zvednout ruku a dotknout se ho... Stálo mě veškeré zbylé sebezapření nepohnout se a jen ve strachu dál vyčkávat. Cítila jsem se jako vyplašená malá kořist. Která jen čeká, až se jí do krku zahryznou ostré zuby predátora. Paradox... Obklopoval mě jak syrový pach nebezpečí, tak silný doutnající žár.

„Ach, Leo," hlesl potichu, jeho oči vyjadřovaly mnohem víc než všechna slova dohromady. Rozklepala se mi kolena.

„Omlouvám se za tu scénu se Zaynem," vylétla ze mě naprosto bezmyšlenkovitě ta největší pitomost, jakou je lidský mozek v takové chvíli schopen zformulovat.

Rysy mu blesklo pobavení. Zvrátil hlavu a rozesmál se. Což trochu rozbilo napjatou atmosféru, jež nás svazovala. Rukama sklouzl k mým plným měkkým bokům a přivinul si mě k sobě blíž. Zřejmě šlo o bezděčné gesto, jemuž jsem se zkoušela ubránit, ale Louis se nenechal vůbec rozhodit. Zato já začínala být pomalu hysterická. Nevěděla jsem, jak dlouho se ještě udržím v relativním klidu.

„Ty se vůbec nemusíš omlouvat," vrátil se pohledem zpět ke mně. „Abych byl upřímnej... Jednou se to muselo stát. Už na základce v tom posledním ročníku jsme se nemohli vystát. Ale obyčejně jsme kolem sebe dokázali chodit dostatečně velkým obloukem." Po jeho ledabylém pokrčení rameny jsem už najisto věděla, že se mu v srdci skrývá děsivá pravda. Ať už děsivá pro mě nebo pro něj.

Nechtěla jsem se znova ptát. Nechtěla...

„Počítal jsem s tím, že pokud na sebe narazíme, nedopadne to úplně nejlíp..."

Tehdy konečně jsem v sobě našla dostatek sil, abych vyklouzla z jeho sevření a o pár kroků couvla. Sepjala jsem ruce před tělem, aby Louis neviděl, jak neskutečně se celá třesu, a sklonila hlavu. Přála jsem si být sama. Ta obrovská emoční smršť mě jenom vyčerpala. Zaynova slova o Louiho zbláznění. Zášť, jež z obou sálala a vyplňovala celý prostor mé kanceláře. Pokoušela se o mě migréna. Čemuž jsem se vůbec nedivila. Zapomněla jsem na veškeré povinnosti, nehlídala jsem si čas. Možná právě začala další zkouška a já se ani nenamáhala dorazit!

Zvedla jsem hlavou a s bolestivě skousnutým rtem se odvážila čelit jeho hodnotícímu, nicneříkajícímu pohledu.

„Pořád se ti ve tváři odráží všechny pocity i myšlenky," promluvil Tommův sametový hlas do rozpačité atmosféry. „Některé věci se zjevně fakt nezmění."

Zarděla jsem se. Pořád jsem se topila v trapnosti. Jak jsem si na Louise mohla nepamatovat?! Nedávalo to sebemenší smysl.

„No," vjel si prsty znovu do vlasů, „asi bych měl jít. Určitě máš spoustu práce."

Odpovědi se ode mě nedočkal. Já se jí totiž děsila. Najednou... jsem nechtěla, aby odcházel. Toužila jsem jej mít celý den u sebe.

„Ale než půjdu..."

Očekáváním jsem zalapala po vzduchu.

„Mohl bych tě pozvat na večeři?"

Srdce se mi prudce rozbušilo.

„Na... Na první skutečný rande?"

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Na (přes)příště chystám kráááásnou scénu, úplně se na ni třesu =D Děkuju za vaši podporu, miluju vás ♥ Jste nejlepší, vděčím vám za hodně... 

PS: Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám... =)

>>Komentář potěší<<