Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[13]

Dnes trochu kratší díl, snad se vám bude líbit ♥ Komentář potěší =) 

* * * * * * * * * * * * * * * *

„Jak to víš?" Přistihla jsem své hlasivky při činnosti, aniž bych si ji vlastně pořádně uvědomovala. Slova ze mě plynula, nedisponovala jsem takovou mocí, aby se mi povedlo je zastavit. „Kromě Carly, mé kamarádky, o tom nikdo nevěděl. Nikdo." Na poslední část svého rychlého monologu jsem vložila jasný důraz, Louis si musel uvědomit, že ve mně právě vzbudil podezření.

Opět mu v modrých očích zaplál oheň. Ale neodpověděl. Respektive, neobjasnil mi záhadami obestřené vzpomínky na základní školu, místo toho potřásl hlavou a vrazil ruce do kapes tmavých kalhot. „Nemyslím, že tohle je nevhodnější chvíle a místo na podobný rozhovor."

Chystala jsem se ohradit, ale on pokračoval. Stejně nevzrušeně, stejně v klidu. Na rozdíl ode mě byl naprosto v pohodě, culil se jako malý kluk, ramena se mu zvedala v úplně normálním tempu. „Co kdybychom si zašli na oběd?"

Zrudla jsem a vzápětí zbledla, musela jsem vypadat jako blikající semafor. Několikrát jsem naprázdno otevřela ústa a ihned je zase rychle sklapla, z hrdla mi nevyšla jediná hláska. Jestliže jsem si do té chvíle dovolila povolit hradby své obezřetnosti, v onom momentě jsem je opět nanovo vystavěla. S dvojitou stěnou. Z mramoru.

Urychleně jsem přemýšlela. Zná mě ze základky. A základka je spojená silným ocelovým lanem se šikanou a pocity méněcennosti. Ta malá uplakaná holčička ve mně s největší pravděpodobností zůstane skrytá do konce života. Nezáleželo, kolik času uplynulo. O kolik jsem zestárla či měla zmoudřet. Bolelo to pořád stejně.

„Poslyš, Leo," ozval se náhle konejšivým hlasem, jako by přesně věděl, na co myslím, „já... Já asi tuším, proč vypadáš tak vyděšeně. Nezapomněl jsem, co se odehrávalo před lety."

Kousla jsem se do spodního rtu a odvrátila pohled.

„Ale je to pryč, minulost zůstane minulostí. Rozhodně nechci tím pozváním jitřit jakékoli staré křivdy. Nebo oživovat bolestivé vzpomínky. Prostě budeme dva známí, co se náhodou po dlouhé době zase potkali."

I tehdy jsem se chystala odmítnout, no tělo mě úplně zradilo. „Dobrá, tak tedy... jo."

„Skvělé!" věnoval mi nadšený úsměv, z něhož doslova sršela spousta emocí. „Znáš tu novou restauraci kousek nad Oxford Street?"

Zamračila jsem se a přikývla. Hodně se o ní v poslední době mluvilo.

„Co kdybychom se tam sešli ve 12?"

Poprvé za dobu, co jsme spolu klábosili, jsem zvládla povytáhnout koutky úst v jemném úsměvu. Porada u ředitele skončí v jedenáct, do jedné budu mít spoustu času. Jo, to bych snad měla stihnout. A pokud ne... Koneckonců, jistě se do divadla zrovna nepohrnu. Poprvé ve svém životě.

Kvůli němu.

„Fajn. Budu tam."

...

Nemohla jsem uvěřit, s čím jsem to souhlasila. Co se vůbec v kavárně stalo! Přemýšlela jsem o našem nečekaném a tolik zvláštním setkání celou cestu do divadla. S volantem jsem manipulovala spíš automaticky, spojka se toho rána neustála zadrhávala. Kdyby vůz mohl, pořádně mi nafackuje.

Na parkovišti jsem zastavila přesně s úderem půl osmé. Okolí stále ještě zelo prázdnotou, nedivila jsem se, nikomu se do takového nečasu nechtělo. Jestli se meteorologové nespletli, orkán měl nabírat cestu ke svému vrcholu, docela jsem se bála, jak ten rozmar Matky Přírody dopadne. Cosi mě varovalo, podvědomě jsem vnímala, že já jej odnesu víc než kdokoli jiný.

Možná jsem byla paranoidní.

Proběhla jsem kolem Josepha a vpadla do své kanceláře, jako by mi za patami hořelo. Pokud jsem si však myslela, že tam najdu útočiště před krutým okolním světem, šeredně jsem se spletla. Sotva totiž má ruka sáhla po vypínači a místnost zalila tlumená zář, svět se mi před očima zhoupl.

Na stole ležel pugét zářivě žlutých růží.

* * * * * * * * * * *

♥

Za případné překlepy, chybky či nesrovnalosti se omlouvám, mám dneska divný den... =)