Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[51]

První týden nového školního roku se musí oslavit. A první víkend také! Proto vám přináším nový díl románu "BEZ MINULOSTI NENÍ BUDOUCNOST". Snad se k němu ještě někdo vrátí, protože, uznávám, ty mé časové prodlevy jsou šílené. A moc mě to mrzí. Neustále se opakuju, no, ale mně vážně akutně chybí čas... A ani netušíte, jak strašně mi to psaní chybí... =( Snažím se ale ve volných chvilkách, kdy je mozek schopen pracovat, něco vytvořit, ovšem někdy trvá, než se dostatečně seberu. Tak mi to, prosím, odpusťte a i nadále mi zachovejte přízeň, moc si vás vážím ♥

SNAD SE VÁM TENTO DÍL BUDE LÍBIT!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Já o tom teď nechci mluvit," kuňkla jsem s očima upřenýma do země a vzpomněla si na tu krásnou noc, kterou jsme spolu prožili u krbu. Horkost ze špiček uší se mi okamžitě přesunula do lící. A v momentě, kdy mi mozek před očima vykreslil obrázek Cindy, červená se změnila na rudou symbolizující bezbřehý hněv. Což bylo bezpochyby lepší než bolest a trýzeň. Potřebovala jsem v sobě sesbírat dostatek sil, aby mě uplynulé události nepřeválcovaly.

„Nejdůležitější je teď táta. Můžeme za ním, prosím?"

Mamka obrátila oči v sloup. Znala mě lépe, než jsem znala já sebe samu. Ostatně jako každý rodič ví o svém dítku první poslední. Ale nic nekomentovala. Sice si neodpustila pohrdlivé odfrknutí, ovšem to se dalo snést.

„Teď jsou u něj lékaři, musíme chvíli počkat."

Zhluboka jsem vydechla a vyčerpaně klesla do nejbližšího křesílka. Bolelo mě celé tělo, do spánků někdo bušil kladivem. A za očima se ozývalo první bodání nastupující migrény. Jedno jsem věděla jistě. Až odtamtud odejdu a ocitnu se o samotě s vlastními myšlenkami, vše na mě padne.

...

V nemocnici jsem strávila celé odpoledne. Držela jsem taťku za ruku a plakala štěstím nad tím, že se na mě dívá, usmívá se a vtipkuje. Specifický a někdy možná až sarkastický smysl pro humor byl jeho poznávacím znamením. Proto jej měli lidé rádi. Dokázal odlehčit každou napjatou chvíli, rozptýlit dusnou atmosféru. A když náhodou neměl na vtipy náladu, poznala jsem, že je zle. Tohle mě tudíž neuvěřitelně uklidnilo.

Telefon vyzváněl. A vyzváněl... Po dvaceti minutách a třiceti zmeškaných hovorech a nepřečtených zprávách jsem jej tudíž vypnula. Všechny byly od Zayna. Neměla jsem na něj náladu. Nesnesla jeho lži. A cítila jsem se šíleně unavená. Psychicky mě ty dlouhé hodiny v nemocnici úplně odrovnaly. Potřebovala jsem jen dlouhý a nikým nerušený spánek.

...

„Nejdeš domů?" zeptala jsem se mamky kolem deváté večer. Sotva držela oči. Seděla na křesle v taťkově pokoji a sledovala, jak klidně oddechuje. Nebo se o to aspoň snažila.

Zvedla ke mně zrak a lehce pozvedla koutky úst nahoru. „Ne, zůstanu tu. Za poslední dny jsem se tu už docela zabydlela."

„Můžu tě vystřídat," objala jsem ji kolem ramen a jemně přitiskla k sobě. Vážila jsem si svých rodičů každou vteřinou víc. Udělala bych pro ně vše, co by bylo možné.

„Kdepak," zavrtěla energicky hlavou. „Neměla bych nikde stání. Jenom tady zůstávám trochu v klidu. Nebo aspoň tak," střelila pohledem znovu k nemocničnímu lůžku, „jak je to za daných okolností možné."

„Pak tu budu s tebou."

„Ale ne, zlatíčko," zvedla dlaň a pohladila mě po tváři. „Běž se domů vyspat. Máš hrozné kruhy pod očima. Jsi rozcuchaná. Zkrátka a narovinu, vypadáš naprosto příšerně."

V hrdle mi zabublal smích. „To ti teda pěkně děkuju. Hned je mi líp."

„K službám!"

Oh, jak mi ten náš humor v Londýně chyběl!

Než bych se mohla znovu rozbrečet, rozhoupala jsem se k odchodu. Líbla jsem ji na tvář, naposledy zkontrolovala odpočívajícího taťku a z místnosti potichu vyklouzla. Všude panoval mír a pokoj. Široko daleko svítilo jediné tlumené světlo, vycházející ze dveří sesterny umístěné přímo uprostřed oddělení, a statické ticho rušilo jen vzdálené hučení větráku. Kdovíproč na mě padla úzkost. Svazovala mi hrdlo, věšela na nohy těžká závaží. Svůj krok jsem proto zrychlila a pádila vstříc čerstvému nočnímu vzduchu.

Až na ulici jsem se dokázala zhluboka nadechnout. Nevadil mi ani překvapivý chlad a zjevně nízká okolní teplota, vlastně jsem nic z toho nevnímala. Připadala jsem si, jako by ve mně přebývaly dvě bytosti. Které nyní soupeřily o nadvládu nad mým nervovým ústrojím.

„Seš blázen," pronesla jsem nahlas, zavrtěla hlavou a mávla na právě projíždějící taxi.

...

Nebyla jsem zvyklá, aby se náš statek nořil do takové tmy a strašidelného ticha. Vždycky se na něm dlouho do noci pracovalo, sjížděli se k nám přátelé našich ze širokého okolí. Děti na terapie. Školní exkurze.

A najednou...

Byla jsem tam sama.

Když mě taxi vyhodilo na příjezdové cestě, vystoupila jsem a okamžitě zvrátila hlavu k obloze. V Boha jsem nikdy nevěřila. Ne tak, jak jej vykládá křesťanství. Vždycky jsem však byla přesvědčená, že nad námi „něco" je. A bdí. Možná nad každým z nás zvlášť. Osud jsme jistě měli dávno určený a každý jeden krok nás vedl po jeho cestě. Tiše jsem tedy šeptla prosbu o to, aby byli naši v pořádku, a vykročila k obytnému stavení.

Natolik jsem se zabrala do filosofických úvah, že jsem si nevšimla postavy, která se vyloupla ze stínů stromu stojících vedle vstupních dveří. Teprve v momentě, kdy mužský hlas promluvil, jsem zděšeně vykřikla.

„Ahoj, Leo."

Položila jsem si ruku na srdce a na poslední chvíli chytila balanc. Kdybych byla starší, takový šok asi nepřežiju. V prvním momentě jsem měla dokonce tendenci zašátrat po kapsách po peřovém spreji, který jsem však, jak mi vzápětí došlo, ráno zapomněla doma, tak moc mě nenadálý host vyvedl z rovnováhy.

A jakmile mi došlo, o koho se jedná, svět se mi před očima zhoupl znovu.

Člověk, kterého bych před svým domem neočekávala.

Člověk, na něhož jsem si za uplynulé dva dny vlastně vůbec nevzpomněla.

Kterého jsem zradila.

Byl to Louis.

* * * * * * * * * * * * * *

ZBOŽŇUJU VÁS!! - KOMENTÁŘ MOC POTĚŠÍ =) - ZA PŘÍPADNÉ PŘEKLEPY, NESROVNALOSTI ČI CHYBKY SE MOC OMLOUVÁM, MOHOU SE OBJEVIT - PŘIPOJUJTE SE NA FACEBOOK, BAVÍ MĚ BÝT S VÁMI V KONTAKTU - A NEBOJTE SE NAPSAT, KDYŽ BUDETE CHTÍT, FAKT NEKOUŠU =D - NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH JSEM K DISPOZICI - DOLŮ HODÍM ODKAZY - JSTE SKVĚLÍ!