Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[24]

Užijte si dnešní díl!!

* * * * * * * * * * * * * *

Ten smích musel být známkou počínající hysterie, jinak si to nedovedu vysvětlit. Slzy mi po tvářích tekly proudem, bránice se s těžce napínala a srdce mi v hrudním koši překotně tlouklo. Z těla mi unikalo napětí. Obavy. Bolest i stres, v němž jsem se poslední dny nacházela. A jelikož jsem věděla, že pocit úlevy nepotrvá dlouho, vychutnávala jsem jej plnými doušky.

Když nás veselí opustilo, rozhostilo se v prostoru němé ticho, rušené snad jen nenápadným statickým vrčením záložního generátoru. Čím více času jsem byla nucena strávit se Zaynem v příšeří vlastní kanceláře, tím silněji se mě zmocňoval stud. Možná jsem se fakt podobala malému ublíženému děcku. Ať už se za jeho nynějšími činy skrývaly jakékoli pohnutky, choval se... no, přinejmenším slušně. Asi bych měla souhlasit se zakopáním válečné sekery. Minimálně do premiéry SPRING AWAKENING. Pak se můžu do své zatvrzelé ulity obehnané ostnatým drátem pod proudem vrátit.

Prohrábla jsem si vlasy a opatrně spustila nohy na zem. A právě včas. Světla nad námi se znovu probudila k životu.

Nedokážu ani vypovědět, jak se mi ulevilo. Elektřina mi vrátila alespoň špetku samostatnosti, už jsem si nepřipadala na nikom závislá. Viděla jsem si dál než na špičku nosu, bouře se konečně vzdalovala, dokonce i hlava přestala s tím šíleným motáním. Mohla jsem se konečně zvednout a s hrdě napřímenými rameny odpochodovat.

Ano, v mých představách to vše vypadalo hrozně jednoduše. Realita bude těžší...

„Díky za pomoc," zamumlala jsem nezřetelně, ta slova mi zkrátka nešla přes pusu. „Jsem vážně v pořádku, takže teď pojedu domů." Pokoušela jsem se o pevný a rozhodný tón, abych se ušetřila dalších výčitek, které po mně Zayn před chvilkou mrštil. Netuším, zda se mi povedl, vlastně ani nevím, jak se můj společník zatvářil, bez jediného pohledu jeho směrem jsem se totiž vytáhla do stoje a zhluboka se nadechla. Potřebovala jsem vypadnout. A to co nejrychleji.

„Leo, ne že bych nevěřil tvého úsudku," vyskočil i on na nohy, „ale omdlelas. Já si fakt nemyslím, že je bezpečný nechat tě sednout za volant. Může se ti to přihodit znova! Nemluvě... No, seš bílá jako stěna."

Potřásla jsem hlavou a pokoušela se ignorovat ostré bodnutí, jež jsem pocítila v zadní části lebky. Nechtěla jsem, aby mě zachraňoval podruhé!

„Jsem ti skutečně vděčná," opáčila jsem s namáhavým výdechem, „ale já to zvládnu. Nevím, jak bych se sem ráno dopravovala, autobusy v mé čtvrti nejezdí tak často a-"

Nevybíravě mě přerušil. Na rozdíl ode mě zřejmě neměl žádné zábrany. „Ráno tě vyzvednu. Ještě nějaký vybájený důvod, proč bych tě neměl odvézt?"

Sklapla jsem a zrudla jako školačka napomenutá paní učitelkou. Jsem v koncích!

...

Své autíčko jsem tedy nakonec nechala napospas noci na zaměstnaneckém parkovišti a s neuvěřitelně se vzpouzejícím svědomím, které ve mně bouřilo, nasedla do jeho luxusního černého Mercedesu. Dýchla na mě silná kořeněná vůně, na podlaze se nepovaloval ani jeden miniaturní drobeček a palubní deska vypadala, jako by ji kdosi každých pět minut utíral navlhčeným hadříkem. Snažila jsem se zabírat co nejméně prostoru, bála jsem se, abych svou přítomností tam nějak nenarušila kontinuitu světa. Bála jsem se dokonce i nadechnout.

Zayn opatrně nastartoval. Motor tiše zapředl, rádio se zapnulo do houpavé melodie nejnovější písně od Eda Sheerana. Cítila jsem se rozpačitě. Byla bych mnohem radši za nějakou tvrdou metalovou pecku než pomalý slaďák.

„Tak kam to bude?"

Obrátila jsem tvář k okénku a rychle ze sebe vychrlila adresu. Vše se ve mně příčilo, měla jsem dojem, jako bych mu spolu s odpovědí dala i jakési povolení k narušování mého soukromí. Asi jsem vážně začínala trpět paranoiou.

Jeli jsme sotva deset minut, když Zayn poprvé promluvil. „Přestaň si drtit ty prsty, prosím. Nebo skončíme na chirurgický pohotovosti..."

Zmateně jsem pohled sklopila ke svým rukám, jež mi neklidně spočívaly v klíně. Skutečně... Ani jsem si neuvědomila, jak zuřivě si mnu klouby. Měl pravdu, měla bych s tím přestat. Zatím jsem si v jeho blízkosti jen neúmyslně ubližovala.

„Abych byl upřímnej," pokračoval chvějícím se hlasem, „tušil jsem, že jestli se ještě někdy setkáme, nebudu to s tebou mít lehký. A nic ti nevyčítám," střelil po mně postranním pohledem, když jsem se nadechla k protestu. „Zasloužím si všechen boží hněv. Jen mě nenapadlo, jak těžký pro mě bude to snést..."

Zatnula jsem čelist a pevně semkla víčka.

„Stojím si za tím, co jsem ti řekla v divadle," zmohla jsem se na odpověď. „Během zkoušení SPRING AWAKENING se pokusím... No, nebudeme se hádat. Udělám všechno pro to, abychom spolu vycházeli."

„A pak?"

„Promiň?" Zamrkala jsem v překvapení.

„Po premiéře? Jak... Potom?"

Zrudla jsem, málem fyzicky jsem vnímala, jak mi do tváří stoupá horkost. Jeho schopnost vyhodit mě ze sedla se neustále zdokonalovala. Vteřinu od vteřiny. Nádech od nádechu. Mrknutí od mrknutí.

„Nevím," pokrčila jsem nakonec rameny. „Vážně nevím."

...

Zbytek cesty jsme absolvovali mlčky. Po mých posledních slovech se v autě rozprostřelo dusno, napětí. Kdybych se byť jen o milimetr pohnula, ovzduší jistě zajiskří elektřinou. Počítala jsem minuty, nedočkavá z vozu a jeho nepříjemné společnosti vypadnout.

Dorazili jsme do cíle. Zayn zajel k obrubníku a beze slova vypnul motor. Sahala jsem právě po bezpečnostním pásu, když se vedle mě ozvalo spokojené mlasknutí. „No, nepozveš mě na skleničku?"

Ruce mi sklouzly po odepínání, z tváří se pro změnu všechna barva vytratila. „Cože?!"

* * * * * * * * * * * * * * *

Díky za veškerou vaši podporu! Mám vás strašně moc ráda. Mimochodem, je vás tu už přes 950, těším se, až/pokud dosáhneme krásné kulaté tisícovky. Slibuji, že jestli se tak někdy stane, přichystám pro vás něco speciálního ♥ Nikdy jsem ani nesnila, že se vás sejde tolik, kterým se budou líbit mé příběhy. Jste úžasní! 

PS: Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám... =)

KOMENTÁŘ UVÍTÁM A STEJNĚ TAK VÁS I MOC RÁDA PŘIVÍTÁM NA FACEBOOKU. Odkaz najdete zde na profilu ;o)