Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[62]

Krásné nedělní odpoledne!

Omlouvám se za takovou prodlevu, ale mám šílenej psací blok. Opravdu. A už docela dlouho. Tudíž ani dnešní část nebude příliš obsáhlá, omlouvám se, pokud to bude někde dřít, abych však byla upřímná, tvorba tohoto dílu pro mě byla přímo utrpením... Promiňte, doufám, že se mi v příštích dnech vše srovná.

DĚKUJU, ŽE JSTE MI STÁLE VĚRNÍ, MÁM VÁS RÁDA!

Snad se díl bude i tak líbit, užijte si ho!

* * * * * * * * * * * *

Doma jsem do sebe dostala jen šálek hodně silné černé kávy. Potřebovala jsem se probrat. Moje noc totiž byla naprosto příšerná! Neustále jsem se převalovala, bojovala se zmatenými, úplně nesmyslnými sny a snad každých dvacet minut kontrolovala hodiny. Které se ve tmě mé útulné ložnice strašně vlekly. Jako by tělo cítilo, že přicházející den bude náročný, a už se jej bálo, místo aby mi dopřálo tolik potřebný odpočinek.

Dokonce i cesta k divadlu mi připadala... uch. Jak jen to říct? Divná. Ulice zely prázdnotou, nebe se škaredě mračilo, vítr si pohrával s očesanými větvemi stromů. A v žaludku mi klíčil přímo stravující pocit plný obav.

Jež se začaly naplňovat, jakmile jsem vstoupila do divadla. V budce na recepci seděl úplně cizí chlápek. Mladý, zrzavý, s pichlavýma šedýma očima a podezřívavě staženým obočím. Okamžitě mi přejel podél páteře nepříjemný chlad. Tušila jsem, že s ním budou problémy.

„Dobré ráno," zabručela jsem a podstrčila mu okénkem zaměstnaneckou kartu.

Neodpověděl. Vzal si průkaz a mlčky jej studoval. Několik dlouhých vteřin. Napočítala jsem v duchu dokonce do dvaceti, než se muž ozval. Mlaskl a nízko posazeným hlasem poznamenal: „Lea Maerová? Hm, zajímavé..."

„Máte s mým jménem nějaký problém?" Možná jsem přidala na drsnosti svého hlasu, ale nemohla jsem si pomoci. Muž zněl útočně. Přitom jsme se vůbec neznali. Nebo jsem o tom aspoň nevěděla.

Pobaveně se ušklíbl. Což znamenalo další mrazení po těle. „My ne. Ale znám někoho, kdo zná vás..."

Bylo to pořád lepší. Jako bych spadla do scény z nějakého béčkového hororu. Zastrašoval mě záměrně? Nebo zkrátka takhle vystupoval?

„Poslyšte," natáhla jsem ruku, „mohl byste mi vrátit průkaz? Mám hodně práce, potřebuju se dostat do kanceláře." Byla jsem unavená. Unavená z toho, jak chtěl každý řídit můj život. Jak se každý snažil jej ovlivnit.

Konečně ke mně zvedl zrak. Bezděky jsem ucouvla. Možná jsem byla přecitlivělá, možná až úzkostná z důvodu nedostatku spánku, ale nelíbil se mi temný záblesk v jeho očích.

„Ok," pokrčila jsem nakonec rameny a pokusila se udržet tu neskutečně falešnou masku odvahy. „Pokud se vám ta karta tak líbí, nechte si ji tu."

„Slečno Maerová." Muž se znenadání vymrštil do stoje a naklonil se tak blízko, až se čelem málem dotýkal bezpečnostního skla. „Já moc dobře vím, kdo jste. Jaká jste. Mě neoblafnete. Bojíte se. A plným právem."

No, do té doby jsem nijak velký strach nepociťovala. Ten se dostavil až po jeho slovech.

„Kdo jste?"

Ústa se mu roztáhla do nebezpečného úšklebku. „Váš nový vrátný."

Popadla jsem kartu, již mi podával okénkem, obrátila se na patě a doslova se rozběhla k výtahům. Po celou dobu mě pronásledovaly jeho oči. A v hlavě se mi během zběsilého úprku honila jediná myšlenka. Opravdu mi od něj něco hrozí? Nebo je to zkrátka „jenom" podivín, jenž se vyžívá v zastrašování?

Srdce zpomalilo své tempo teprve v momentě, kdy se za mnou zavřely dveře od výtahu. Po zádech mi stékala kapka potu. Co bych dala za to, aby se můj život vrátil do klidných, relativně zajetých kolejí. Do doby, než mi do cesty znovu vkročil Zayn.

Zavrčela jsem a zhluboka se nadechla. Asi budu muset udělat čistý řez. Vyřešit svou situaci a zklidnit rozbouřené okolnosti, jež se na mě začaly nabalovat.

Vstoupila jsem do kanceláře a tiše za sebou zavřela dveře. Vrátila jsem se domů... Divadlo jako takové jsem prostě milovala. A to maličké Království s pracovním stolem pokrytým papíry a dokumenty, kde jsem tvořila, výskala nadšením a zároveň se vztekala a občas plakala zoufalstvím, patřilo vždycky jenom mně. A nikdo mi jej nemohl vzít.

Usmála jsem se a bez váhání se uvelebila na kancelářské židli. Nemohla jsem se dočkat, až se pustím do práce.

...

Uběhly asi dvě hodiny. Plně jsem se ponořila do e-mailů, smluv, žádostí o rozhovory a informace k probíhajícím zkouškách SPRING AWAKENING a okolní svět úplně vypustila. Nevnímala jsem nic. Kroky po chodbách. Hlasy. Sem tam nějakou ránu či zavírající se dveře. Opravdu nic.

Ze soustředění mě vytrhl až nadšený výkřik. „Leo! Sláva, jsi zpátky!"

Škubla jsem sebou a vzhlédla. Na prahu mé kanceláře stála Amy. Usmívala se jako sluníčko, hrála si s vlasy a měla na sobě černou školní uniformu. Chvilku trvalo, než mi došlo, na co se dívám. Na rozpracovaný kostým z Probuzení jara.

„Jak je na tom táta?"

Zvedla jsem se ze svého místa a vykročila k ní. Potřebovala jsem objetí. Byly jsme s Amy nejlepší kamarádky a mně až tehdy došlo, jak moc mi její společnost scházela.

„Bude v pořádku," kývla jsem a padla jí kolem krku. „Ale bylo to náročné."

„A co Zayn?"

Tiše jsem zasténala a složila tvář do dlaní. No, ta otázka přišla dřív, než by mě napadlo.

* * * * * * * * * * * *

 →ZA PŘÍPADNÉ PŘEKLEPY, NESROVNALOSTI ČI CHYBKY SE MOC OMLOUVÁM...

→PŘIPOJUJTE SE NA FACEBOOKOVOU STRÁNKU, TĚŠÍM SE NA VÁS! ODKAZ NAJDETE ZDE NA PROFILU ♥

→DĚKUJU ZA VAŠI PODPORU, MÁM VÁS MOC RÁDA!

→KOMENTÁŘ MOC POTĚŠÍ!