Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[8]

Já tenhle příběh miluju... A netušíte, jak si jeho psaní užívám! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Nakonec jsme na ten oběd přece jen šly. Amy pochopila, že jestli na chvíli nevypadnu a nezměním ovzduší, jak se říká, odpolední zkoušku s choreografkou nedám. A jako vedoucí souboru a režisérka v jednom jsem si nemohla dovolit vynechat. Obzvlášť v případě, kdy do hry nastoupil nový prvek, rozumějte Zayn, minimálně kompatibilní s ostatními, a já měla velmi omezený čas na to, abych ho všemu naučila. Což jsem si fakt nedovedla představit vzhledem k naší společné minulosti. Vídat ho denně? Mluvit s ním? Dívat se na něj a jakkoli ho instruovat? Vždyť já... já byla prakticky jeho nadřízená...

Oh, Bože... Od základní školy se toho tolik změnilo. Nyní jsme se nacházeli na úplně opačných stranách barikády. Netušila jsem, jak teď bude příprava SPRING AWAKENING pokračovat. Ono se lehko řekne, že osobní problémy se do práce tahat nesmí. Ale co když se tyto dvě věci neoddělitelně prolnou? Co pak? Existuje vůbec nějaká míra profesionality, která se v takových případech dá uchovat?

Když jsme poté seděly nad kuřecím steakem s bramborem a zeleninovou oblohou, dokázala jsem uvažovat nad jedinou věcí. Nedopadne můj vysněný projekt jen naprostou katastrofou? A dotáhnu jej vůbec do konce?

„Možná," prolomila Amy ticho, které náš stůl obklopilo bezprostředně po tom, co servírka odspěchala s objednávkou, „kdybys zašla za ředitelem a všechno mu řekla, našel by místo Zayna někoho jiného."

Ruka, třímající vidličku s kouskem červeného rajčete, se mi zastavila na půli cesty k ústům. Třeštila jsem na svou přítelkyni nevěřícně zrak a uvažovala, zda jsem právě slyšela to, co se snažil zpracovat můj mozek. „Ale to já přece... nemůžu!"

Zatvářila se nelíčeně šokovaně. „Jako proč?"

Odložila jsem příbor a pořádně se napila pomerančové limonády. „Chceš vyjmenovat všechny důvody?"

„Podle mě nedáš dohromady ani dva!"

Nepatrně jsem se naježila. „Amy, jsem dospělá ženská, takhle se neshody neřeší! To za prvé. Za druhé... Uplynula spousta času od chvíle, co jsme opustili zdi základní školy. Oba jsme teď úplně jiní. Zayn evidentně divadlo miluje, jinak by to nedělal. Což ostatně sama víš. Mám snad právo mstít se mu? Házet své problémy na někoho jiného? Ne. To já nechci! Takže se nikdo nic nedozví. A opovaž se sama něco podniknout," sykla jsem ještě, když nespokojeně nakrčila nosík. „Musím se s tím poprat. Jestli chci muzikál dotáhnout do konce. A to já chci. Aspoň se konečně naučím, jak se odděluje osobní život od profesního..." Což byla lež. V mém oboru se tyto dvě věci odseknout nedaly. Jestliže si někdo zvolil jako směr svého působení múzické umění, dělal to s láskou. Protože ho miloval. A co milujete, prostupuje celou vaší existencí. Nikdy se toho nezbavíte.

„Uznávám," zvedla dlaně, „že máš pravdu. V něčem. Ale... I tak mi to nepřijde správný. Mám chuť dát tomu chlapovi do nosu! Ne, Leo, prostě nezvládnu ve hře předstírat, že jsem do něj naivně zamilovaná!"

Natáhla jsem se přes stůl a chytila ji za ruku. „Ani kvůli mně?"

Vyplázla jazyk, pak poraženě vydechla. „Dobře. Zkusím to. Kvůli tobě! Ale jestli mu uprostřed jedné z písní vrazím koleno do rozkroku, nediv se. Varovala jsem tě!"

Konečně mi na rty vyšplhal pobavený úsměv. Věděla jsem, že ať se stane cokoli, v téhle holce mám oporu. Začínala jsem si věřit. Jo, zvládnu to!

...

Odpoledne strávené v tanečním studiu jsem kupodivu docela ustála. A jak by také ne. S choreografkou jsme neustále dolaďovaly detaily, probíraly možnosti a vzhledem k prostoru, ve kterém se měl muzikál odehrávat, vymýšlely, jak kroky co nejvíc osekat a přizpůsobit. Vydupala jsem si totiž, aby se hra uváděla na druhé divadelní scéně, té malé, komorní, kam se vešlo zhruba sto padesát diváků. SPRING AWAKENING a jeho poselství spolu s hloubkou vynikly pouze tam, kde mohli být zpěváci v úzkém kontaktu s publikem.

Když tudíž hodiny odbily pátou a na Londýn se pomalu začala snášet tma, byla jsem hotová. Z mého původního plánu vyřídit ještě nějakou tu úředničinu úplně sešlo, kdybych se sklonila nad jediným dokumentem, pravděpodobně mi padne hlava. Anebo bych nasekala desítky šílených chyb. No, ani o jedno jsem nestála.

Popadla jsem tudíž z kanceláře kabelku i kabát a pomalým krokem se vydala na zadní parkoviště. V budově snad kromě uklízečky a vrátného nebyla živá duše, užívala jsem si ticha a klidu, té výjimečné atmosféry, tak specifické pro divadelní prostředí.

Jakmile jsem ovšem sestoupila do druhého patra, dolehla mi k uším známá tlumená melodie, protkaná sytým mužským hlasem.

But there's nowhere to hide from the ghost in my mind
It's cold in these bones- of a man and a child
And there's no one who knows, and there's nowhere to go
There's no one to see who can see to my soul

Srdce se mi prudce rozbušilo, na šíji jsem ucítila příjemné mrazení. Má oblíbená skladba ze SPRING AWAKENING... Zatlačila jsem slzy, jež se mi kdovíproč nahrnuly do očí, a bez váhání se vydala směrem, odkud song zněl.

Dospěla jsem ke dveřím jedné ze zadních zkušeben. Vlastně jsem ani nepřemýšlela, kdo by mohl být uvnitř, píseň mě k sobě volala, lákala, neodolatelný a tak sebejistý hlas prodchnutý dětskou naivitou i mužnou dospělostí si mě úplně podmanil.

Za prahem jsem však zůstala stát jako přimrazená.

U piana, na němž byl položen malý přenosný CD přehrávač, stál Zayn.

* * * * * * * * * * * * * * *

Děkuju za to, že jste příběh tak skvěle přijali ♥ Jste úžasní! A komentářem, jako klasicky, moc potěšíte ♥
Btw... V sekci "(D)otazníky" je nový článek, tak jukněte, prosím... =)

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám...