Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[23]

Snad si dnešní díl užijete!! ♥

* * * * * * * * * * * * *

Probírala jsem se velmi pomalu. Z temných hlubin otupělosti se mi nedařilo vystoupit, ačkoli jsem se velmi snažila. Okrajem svého vědomí, jež obestírala neprostupná mléčná mlha, mi docházelo, co se stalo. Že jsem omdlela Zaynovi přímo před očima a vystavila mu tak na odiv svou zranitelnost. Což jsem nechtěla, a především nesměla prodlužovat. Netuším, kde se ve mně vzala ta nenadálá touha hrát si na zklamanou cynickou ženu, kterou hned tak něco nerozhází. Zřejmě tato potřeba vycházela z naší společné minulosti, ačkoli do růžové pohádky měla sakra daleko. Kdybych se hodně snažila, možná z ní vykřešu zárodky úspěšného psychologického thrilleru.

Se zasténáním jsem se pohnula. Bolest mi okamžitě vystřelila do všech částí těla, usadila se v kloubech a zuřivě bušila ve spáncích. Nedokázala jsem ani zvednout ruku a zkontrolovat, zda zůstaly všechny kosti v celku, připadala jsem si jako stará hadrová panenka.

„Pomalu, Leo," broukl mi nebezpečně blízko u ucha mužský hlas. „Nesmíš spěchat, hezky v klidu. Bylas mimo dost dlouho..."

Jedna.

Dva.

Tři.

Když mi došlo, jak blízko se Zayn musí nacházet, zacloumala mnou panika. Veškerá konejšivá slova o nutnosti probírat se pomalu byla zapomenuta. Tiše jsem lapla po vzduchu, otevřela oči a odsunula se v polštářích na druhou stranu pohovky tak rychle, až mi louplo v kolenou. Přestože očím chvilku trvalo, než si přivykly na to mdlé nouzové světlo, specifická vůně levandule mi napověděla, kde jsem se ocitla.

Ve své kanceláři.

Což mohlo znamenat jediné. Odnesl mě sem.

Skryla jsem tvář pod dlaněmi a v duchu několikrát napočítala do deseti.

Mlčel. Neřekl jediné slovo. Dával mi čas, abych se trochu sebrala a vzpamatovala. Za což jsem mu asi měla být vděčná, šlo o zdvořilé gesto beze stop po jakémkoli nátlaku, ale já v onom momentě nějak nemohla. Zjistila jsem, že místo aby se má hořkost snižovala, či alespoň zastavila a stagnovala, neustále rostla nahoru. Spíš bych uvítala, kdyby mě Zayn nechal na pokoji. Ty jeho neustálé snahy o odpuštění, kterým jsem ani za mák nevěřila, představovaly temný mrak, co se znenadání přihnal kdovíodkud a visí nade mnou v němé hrozbě. Jako by mi tím jen připomínal potupu, jíž mě vystavil. Ačkoli nahlas bych to nepřiznala ani sama sobě, bála jsem se, že když jeho ospravedlňování přijmu, projdu si tou trýzní znovu.

Zaposlouchala jsem se do zvuků vzdalující se bouře, již doprovázel pomalu slábnoucí vítr. Možná jedině dobře, že jsem tu smršť strávila v hlubokém bezvědomí.

„Kolik je?" Můj hlas zněl skřehotavě, v hrdle jako by se mi rozprostírala Sahara.

„Půl deváté."

Vytřeštila jsem zrak. „Co? Tolik?"

Se zkoumavě nakloněnou hlavou mě pozoroval.

Neklidně jsem se zavrtěla, sáhla po jednom z polštářů a bezděky si jej přitiskla k tělu. Omotala jsem kolem něj paže a tvář zabořila do jeho měkkého fialového potahu, přesvědčujíc sebe sama, že se nic z toho neděje.

„Proč tu ještě jsi?" zamumlala jsem nezřetelně, aniž bych se namáhala zvednout hlavu.

„Promiň?"

Odkašlala jsem si a trochu se posunula. „Proč tu ještě jsi? Určitě jsi měl lepší věci na práci než dřepět u mě a čekat, až se milostivě proberu." O rozvíjení teorií souvisejících s trávením jeho volného času jsem se ani nepokusila, nedopadlo by to dobře. Nechtěla jsem být protivná ani rýpavá. K čemuž bych bezpochyby sklouzla. Tenhle člověk měl moc vykřesat ze mě to nejhorší, co se dalo.

To nejlepší dávno pohřbil.

„Možná mě máš za hajzla," opáčil suše, „ale holku, co mi odpadne před očima a vůbec o sobě neví, bych fakt nenechal samotnou."

Zastyděla jsem se a zabořila obličej do polštáře ještě víc. Měla jsem na jazyku minimálně jednu omluvu, tu jsem však rychle spolkla. Já mu ukřivdila jednou. On zatím...

Syčivě jsem do plic nasála trochu vzduchu. Ne, takovým myšlenkám musím dát vale.

„Nechceš třeba čaj?" vyrval mě jeho nejistý tichý hlas ze zamyšlení. „Nebo kafe? Vodu?"

Trochu jsem pohnula hlavou, abych na něj mohla přes závoj spadaných vlasů pohlédnout. Kousal si spodní ret. Nervózně proplétal prsty, lehce podupával nohou. Dělal zkrátka vše, co lze spatřit u člověka totálně vyvedeného z míry. Marně jsem se snažila pochopit, co ho přimělo tvářit se takhle. Možná i na něj konečně dolehla tíha našeho společného osudu, třeba už vyčerpal všechny síly určené k přetvářce.

„Ne, nic nechci, děkuju," narovnala jsem se v zádech a spolkla syknutí, jež se mi dralo na jazyk. Jako by mě přejel parní válec... „Pojedu domů. Nechci teď nic jiného než horkou sprchu a vlastní postel."

„Zbláznila ses?!"

Trhla jsem sebou a zamračila se.

„Chceš v tomhle stavu řídit?"

Zayn byl bez sebe vztekem. Líce mu zrudly, rty naopak zbělely. A oči... Ta tekutá čokoláda, jež mi byla důvěrně známá, se náhle proměnila v bezednou jámu plnou nebezpečí. Vypadal, jako by se v jeho nitru prali dva démoni. Dostala jsem strach. Koneckonců... Ani atmosféra kolem neslibovala nic příjemného. Snad právě naopak.

„Ve stavu? Vždyť... Mně je fajn."

„Odvezu tě."

Naježila jsem se. „Ne."

„Tak Leo," rozhodil teatrálně ruce. „Přestaň se chovat jako děcko, překousni tu svou zatracenou hrdost a přijmi pomocnou ruku, když ti ji někdo nabízí!"

Kdesi v hloubi duše jsem věděla, že jeho slova míří do živého. Ale měla jsem náladu trucovat. Zkřížila jsem proto paže na prsou a vystrčila bradu. „Chovám se jako děcko? Omyl, pane Maliku," přimhouřila jsem oči a měla co dělat, abych odtamtud neutekla. „Kdybych se chovala jako děcko, dávno už bys byl bez vlasů!"

Zlomek vteřiny nás obklopovalo ticho. Pak se Zayn k mému nesmírnému překvapení hurónsky rozesmál. Brzy jsem se k němu přidala, ačkoli to nebylo v plánu. Chechtali jsme v nažloutlé záři umělého osvětlení jako dva blázni, zatímco svět za okny se vzpamatovával ze silného orkánu.

* * * * * * * * * * *

Komentář uvítám, abych věděla, kolik z vás se do této povídky zamilovalo ♥ Mám vás moc ráda a za vše děkuju! 
PS: Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám =)