Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[26]

Měla jsem dneska "takovou" náladu, tak jsem sedla a napsala další část. Snad se bude líbit! ♥ A přeji úspěšný start do nového týdne ;o) 

* * * * * * * * * * * * *

Ten den autobus kupodivu dorazil na čas. S tichým pobrukováním jsem nastoupila předními dveřmi, koupila si od řidiče jízdenku a s lehkým pocitem svobody se zabořila až do posledního sedadla v zadní části vozu. Vedli jsme se Zaynem sice žabomyší války, nicméně stále jsem byla pevně přesvědčená, že mám na své chování právo. Nehodlala jsem mu nic ulehčit. Alespoň mimo divadelní prkna. V rámci přípravy muzikálu jsem se samozřejmě hodlala stáhnout trochu zpátky. Až příliš mi na SPRING AWAKENING záleželo.

...

Joseph se velmi divil, že jsem do divadla dorazila tak brzy, a to dokonce bez jakéhokoli povzbuzujícího kofeinového nápoje. Se širokým úsměvem jsem na něj mávla, proplula kolem jeho "budky" a vydala se rovnou do své kanceláře. Jako by se mé nohy ani nedotýkaly země. Měla jsem chuť tančit! Někdo už Zaynovi musel ten sebejistý úsměv z tváře smazat. A nikdo snad nebyl povolanější než já.

V kuchyňce jsem postavila na čaj, popadla z lednice jahodový jogurt a dohopkala přes chodbu zpátky. Možná jsem jela na úsporný režim vzhledem k počtu hodin, které se mi v noci podařilo vnutit spánku, ale zatím jsem se cítila plně bdělá. Tak bdělá jako už dlouho ne. Sakra, strašně jsem se těšila na blesky, které po mně bude Zayn házet na zkoušce. Jen ať si, chlapec, nemyslí, že mě znovu dostane do hrsti. Už nikdy!

...

Zpočátku jsem si skutečně prozpěvovala, podupávala nohou do rytmu a místo vyřizování administrativy si na youtube hledala oblíbené songy, ovšem jakmile udeřila půl devátá a já se přisunula k oknu, odkud jsem měla perfektní výhled na zaměstnanecké parkoviště, zmocnil se podivný pocit. Zaynův luxusní vůz jsem totiž nikde neviděla. Vytahovala jsem se na špičky a pokoušela se dohlédnout i dál než do bezprostředního okolí divadla, ovšem nic. Samá nízká auta ve světlých barvách, žádné přesahující deset tisíc liber.

Zachvátily mě obavy. Co když se mu něco stalo? Rozhodně jsem jej nechtěla dostat do potíží. Jen... Snažila jsem se mu trochu srazit hřebínek, přimět ho, aby se přestal chovat tak povýšeně. Tak... No, jako by mu patřila celá britská monarchie.

Žaludek mi sevřela ledová ruka. Asi jsem něco pokazila...

Náhle mi na stole zazvonil síťový telefon. Displej hlásal „VRÁTNICE", proto jsem sáhla po sluchátku, myšlenkami ovšem stále ještě u Zaynova pohřešování.

„Slečno Maerová? Hledá vás tu jistý gentleman. Můžu ho poslat do vaší kanceláře?"

Zamračila jsem se při slově gentleman. Joseph jej ovšem pronesl naprosto vážně, nepostřehla jsem v jeho hlase ani stopu po jakémkoli sarkasmu či výsměchu. Což mi neuvěřitelně zamotalo hlavu. Kdo vůbec ještě takhle mluví? A... O kom?!

„Ehm, slečno Maerová?"

„A-ano, jsem tu..." Zhluboka jsem se nadechla a dvěma prsty stiskla kořen nosu. „Prosím, pošlete ho sem..." S tím jsem zavěsila, nečekala na jakoukoli další odpověď, a nervózně vyskočila na nohy. Jiskřilo ve mně každé nervové zakončení. Všechny smysly byly ve střehu. Jednou svou částí jsem se snad dokonce připravovala na útěk, očekávala jsem jakoukoli hrůzu.

Uběhly tři minuty.

Zaznělo nesmělé klepání na dveře.

„Dále!"

„Ahoj, Leo."

„Lou?!"

Ano, byl to on. Nervózně se rozhlédl po mé kanceláři, teprve pak vstoupil a tiše za sebou zavřel. V jeho ruce jsem si všimla nádherného pugétu žlutých růží ovázaných tmavě modrou stuhou. Nedokázala jsem z nich spustit zrak. Vzpomínky na společný oběd se mi do hlavy vkradly jako zloději bažící po bohatství. Začaly se mi nepříjemně potit dlaně.

„Přišel jsem se omluvit," spustil rovnou, ani jsem mu nestačila pokynout k pohovce či nabídnout něco k pití. „Za ten včerejšek. Nechoval jsem se správně, promiň, prosím. Trochu jsem se nechal unést, občas se nevědomky poddávám melodramatu. Jen jsem se snažil, abys pochopila, jak tenká hranice je občas mezi objektivním názorem a naprostou zaslepeností."

Neodpověděla jsem. Nechtělo se mi znovu pouštět do takové diskuze, proto jsem se jen polovičatě usmála a pro jistotu zkřížila paže na prsou.

„Eh, jo, ty jsou pro tebe," cuknul sebou a podal mi onu opojnou barevnou kytici.

Se svatou obřadností jsem si ji převzala. Neodolala jsem, musela jsem k ní přičichnout. Zabořila jsem proto tvář do hebkých žlutých poupat a užívala si jejich konejšivého doteku. Jako by se mi o tvář otíraly desítky motýlích křídel. Do očí se mi kdovíproč vtlačily slzy. Hráz mého sebeovládání se nebezpečně bořila.

Než jsem však stačila cokoli říct, než jsem stačila poděkovat, rozletěly se dveře do mé kanceláře a prostorem se rozlehl rozzuřený hlas. „Můžeš mi říct, kdes ksakru byla?!"

Jako by mě někdo udeřil do hrudi, došel mi vzduch.

Zayn stál za prahem s výrazem Boha pomsty.

Tiskl ústa do tenké čárky, pěsti měl podél boků sevřené v pěst. Náhle se však zloba přetavila v něco jiného. V totální nechápavost. Všiml si totiž Louiho.

„Čau Zayne," procedil Tommo skrz zatnuté zuby.

Těkala jsem mezi nimi pohledem. Ve vzduchu kolem nich se vznášely problémy. Stačilo natáhnout ruku a jeden uchopit do dlaně.

* * * * * * * * * * * * * *

Snad se vám dnešní část líbila ♥ Neváhejte se připojit na speciálně vytvořený facebookový profil, odkaz najdete zde na wtp. Těším se na vás!

KOMENTÁŘ POTĚŠÍ ;o)

PS: Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám... =)