Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[36]

Strašně děkuju za názory, které jste mi nechaly u předchozího dílu ♥ Jste báječné! A pevně doufám, že i ten dnešní se bude líbit. Užijte si ho!

* * * * * * * * * * * * * * *

Srdce mi v hrudi zpívalo neznámou melodii, vše ve mně křičelo, abych souhlasila. Hodila všechna dosavadní příkoří za hlavu a prostě se poddala tomu, co mi Louis plnou náručí nabízel. Třeba s ním konečně poznám, co je skutečné štěstí...

„Musíš ale vědět," odpověděla jsem šeptem, aniž bych se mu vůbec podívala do očí, „že v tom neumím chodit. Nikoho si nepouštím k tělu, a to z velmi dobrého důvodu. Líp než kdokoli jiný víš o všem, co se stalo. Já nechci... Nechci to jakkoli pokazit."

Laskavě se pousmál. Najednou jsem věděla, že ruku v ruce s ním dokážu vážně všechno. „Leo, nech to plynout. Vztah a oťukávání se nikdy nedá řídit podle návodu nebo bodových pravidel. Dejme si čas, dejme si... příležitost," jeho úsměv se stal širším, v očích se objevil oslepující lesk. „Nechal jsem si tě utéct na škole. Teď už to neudělám."

Poprvé ten večer jsem se mohla naprosto svobodně nadechnout. Z hrudi spadla veškerá tíha, z mozku zmizel onen tmavý mrak, jenž poslední týden kryl všechny mé myšlenky. Něco se blížilo. Něco krásného. Ano, i těžkého, ovšem já se musela naučit konečně trochu riskovat. Nemohla jsem pořád očekávat, že za mnou štěstí poběží a samo mi zaklepe na rameno. Takhle to v životě nefunguje...

...

Couráním po městě jsme strávili několik dalších hodin, domů jsem se dostala až kolem půlnoci. Lou mě doprovázel, což mi přišlo neuvěřitelně romantické. Vyprávěl mi vtipné historky, mluvil o svých mladších sourozencích. Pocítila jsem mezi námi neuvěřitelně silné spojení. Tudíž když jsem úplně vyčerpaná, přesto neuvěřitelně šťastná uléhala do měkkých peřin, dokázala jsem myslet pouze na něj. Vzpomínku na dotek jeho rtů na mých. Dlaň, jíž svíral mou. Naše propletené prsty. Ta krásná hřejivá slova, plynoucí mu z úst.

...

Jako bych se přes noc úplně proměnila. Vstávala jsem s úsměvem, s motýlky v břiše. Během sprchování jsem si pobrukovala My Heart's A Stereo a těšila se na nový den. Dokonce ani představa Malika a toho jeho odporného sebestředného úsměvu mě nedokázala rozházet. Naopak jsem se možná podvědomě těšila, jak mu to celé vmetu.

Joseph se nemohl víc divit mému výrazu, doslova jsem kolem něj protančila a lehkým krokem vystoupala až ke své kanceláři. Nepotkala jsem cestou živou duši. Nebylo divu, takhle brzy do divadla chodili jen naprostí blázni.

Jako já.

Skvělá nálada mi však neměla vydržet donekonečna. Zmizela s prvním krokem, jímž jsem překonala práh své kanceláře. V křesle, tom, kde jsem dennodenně pracovala, a v záři monitoru počítače seděl Zayn a prsty naštvaně bubnoval o desku stolu. Upřeně sledoval dveře, tudíž když se naše pohledy střetly, nevyčetla jsem z něj ani to nejmenší překvapení. Snad jen zlost, ublíženost a naštvání. Které velkou měrou vyjadřoval svým nasupeným výrazem

„Čekal bych, že dorazíš déle," štěkl, ona věta připomínala zběsilou palbu z kulometu. „Po divoké noci se člověku většinou nechce moc vstávat. A vlastně," uchechtl se, „ani nemůže."

Shodila jsem z ramene tašku a nechala ji ledabyle spadnout na podlahu. Nasadila jsem přesladký úsměv. „To určitě mluvíš z vlastní zkušenosti, viď?"

Zatnul zuby, víčka se mu lehce zachvěla.

„Fakt nemám náladu na ty tvoje provokace," povzdechla jsem si a couvla ke stále otevřeným dveřím. „Můžeš laskavě odejít? Potřebuju pracovat."

K mému obrovskému překvapení se skutečně zvedl a pomalu, takřka líně vykročil přes místnost. Ovšem nezamířil na chodbu, kdepak. Místo toho hbitě zabouchl, popadl mě kolem pasu a přimáčkl ke zdi. I přes oblečení a znatelný výškový rozdíl jsem vnímala zběsilý tlukot jeho srdce. Namáhavě dýchal, oči se mu zblízka horečnatě leskly. Byla bych přísahala, že je snad pod vlivem nějaké omamné látky. Neměla jsem však strach, už ne. Spíš jsem očekávala, co se bude dít.

„Jediný, kdo tady někoho provokuje, jsi ty," zasyčel skrz zatnuté zuby a stiskl mě tak silně, až jsem tlumeně vyjekla. „Vím, že mi to s Tomlinsonem děláš naschvál."

Zbledla jsem.

„Proč? Máš pocit, že mě trestáš málo?!"

„Co je to s tebou?!" opáčila jsem hystericky. Můj klid se ztrácel v dáli. „Proč si pořád myslíš, že se všechno točí kolem tebe? Nemůžeš mě konečně nechat na pokoji?!"

Byl pořád vzteklejší. Jenže místo aby něco řekl, udělal věc, která mi podvědomě naháněla hrůzu od doby, co se mi znovu objevil v životě. Věc, jež mě mohla buď rozbít na milion kousků, nebo úplně proměnit.

Věc nespravedlivou, děsivou.

Nádhernou.

Políbil mě.

Vrátila jsem se v čase o několik let zpátky. Znovu jako bych se ocitla na školní chodbě, tam, kde se mé srdce probudilo k životu a vzápětí na dlouho zemřelo. Tam, kde jsem zažila nejkrásnější i nejhorší chvíle své pozemské existence.

Ano, měla jsem jej od sebe odstrčit. Ze spousty různých důvodů! Jedním z nich a možná tím nejdůležitějším byl Louis. Něco jsem mu slíbila... Ale neudělala jsem to. Naopak. Ona chemie, jež mezi námi fungovala na škole a jela na bázi obrovské lži, se znovu aktivovala. Vzduch mezi našimi těly jiskřil, v žilách nám kolovala čistá smrtící energie.

Absolutně nevědomky jsem ho hravě kousla do spodního rtu, načež on tvrdě zasténal a pevně se ke mně přitiskl.

Začala jsem upadat do sladkého nevědomí.

* * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ POTĚŠÍ =)

Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám... =)