Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[37]

Omlouvám se za takovou časovou prodlevu, můj život je teď jeden velký fofr. Děkuju za to, že tu se mnou a mými příběhy pořád jste, mám vás moc ráda! ♥

* * * * * * * * * * * * * * *

Dělala jsem něco moc špatného. A byla si toho okrajem svého vnímání vědoma. Většinu mé mozkové kapacity ovšem zabíral právě probíhající okamžik, ačkoli jsem se za to styděla, neuvěřitelně jsem si ten polibek užívala. Vplétala jsem Zaynovi prsty do vlasů, tiskla se k němu, pila z jeho síly a energie.

Bylo to nádherné.

Bylo to zlé.

S úlekem jsem jej od sebe odstrčila.

Jestli jsem si myslela, že Zayn se zatváří šokovaně či snad rozčileně, šeredně jsem se spletla. Ústa se mu v okamžení zkřivila do spokojeného úšklebku. Takového, který říkal: Copak jsem si to nemyslel? Na má slova došlo. Vidíš, jak snadno mi i po těch letech podléháš... A já ho nenáviděla. Nenáviděla jsem ho, jelikož to byla pravda. Nenáviděla jsem i sebe. Celé roky jsem se dokázala chovat racionálně. Rozumně. Měla jsem otevřenou mysl. Dokud se mi do života nepřipletl on. Najednou se mé vnímání uzavřelo, jako když průvan zabouchne těžké dubové dveře.

„Leo," natáhl ke mně paži, „proč se tomu pořád bráníš? Sama přece to jiskření mezi námi cítíš... Vždycky tam bylo. A pořád je."

Uhnula jsem před ním a couvla hlouběji do útrob kanceláře. Třeštila mě hlava, kolena mě přestávala zvládat nést. Musela jsem se přimět myslet na Louise. Na Louise... Sakra, proč to ale nešlo? Proč se mi za víčky místo nebesky modré pokaždé rozlila káď s horkou čokoládou? Proč jsem cítila luxusní kořeněnou vůni namísto jemné vody po holení, jež mě obklopovala celý předchozí večer?

„No tak," udělal krok vpřed, mé evidentní potřeby osobního prostoru vůbec nedbal.

Tentokrát jsem se ovšem tak snadno vzdát nehodlala. Zaškaredila jsem se a zkřížila paže na prsou. Je načase nalít si čistého vína. „Tys ještě nic nepochopil, viď? Jo, i když se mi to nepřiznává lehko a nejradši bych si za to vrazila pár facek, je něco, co mě k tobě táhne. I po tolika letech. Ale upřímně... Ta bolest, již jsi mi způsobil, je silnější. Mnohem. Nakonec, dřív nebo později, se mi v hlavě vynoří strašáci ze základky. A zaženou mě zpátky do studeného osamoceného koutu. Nechci to už absolvovat. Nemám sílu. Dokážu odpustit. Ale nedokážu zapomenout." Nemohla jsem se zbavit dojmu, že tohle jsem mu už několikrát pověděla. Ačkoli asi trochu.. řekněme, kulantněji. No, čas na zaoblování hran práv vypršel. Všechno hezky narovinu.

Zatvářil se, jak jsem očekávala. Ublíženě. Zraněně.

Což mě vytočilo ještě víc.

„Myslím, že si už nemáme co říct," pokusila jsem se hrdě napřímit ramena, abych nepůsobila tak zlomeně a odevzdaně. „Za dvě hodiny se sejdeme na zkušebně."

Jasnější pokyn k odchodu jsem mu dát nemohla. On se přesto ani nepohnul. Z čehož jsem začínala být nervózní. Nechtěla jsem ho tam! Nesměla jsem připustit, aby mi i nadále odčerpával kyslík a zaháněl mě tak do úzkých.

„Louis pro tebe není správná volba."

Čelist mi klesla. „Ehm, to je tvůj názor."

Sevřel ústa do tvrdé přísné linky. „Jak myslíš. Já se ale nehodlám vzdát. Ublížil jsem ti. Ale zatraceně, mrzí mě to! Trýzní celý ty roky! Na základce jsem nedokázal ocenit to, jak jsi byla jiná. Výjimečná. Netuctová. Puberťáci ještě nemají o světě žádné reálné ponětí. Ale teď," hlas se mu zachvěl, klesl níž, jako bych v jeho tváři spatřila hluboké rozpaky, „když jsme se tu potkali, mi jenom došlo, jakej jsem byl kretén."

Nečekal na odpověď. Asi řekl vše, co chtěl. Prostě se obrátil na patě a odešel, nechal mě stát s vytřeštěnýma očima uprostřed mdle osvětlené místnosti, raněnou, rozechvělou, rozpolcenou.

...

Skutečně jsme se sešli až ve zkušebně. Spolu s celou hereckou crew. Byla jsem myšlenkami pořád mimo, ostatně celé dvě hodiny jsem proseděla netečně před počítačem a zírala do prázdna. Doslova. Bez myšlenek, názorů. Bez představ.

„Hej, Leo," mávl na mě Benjamin, mladý pihovatý kluk ztvárňující Moritze Stiefela, „potřeboval bych ještě probrat tu scénu s Elsou..."

Zběžně jsem koukla do poznámek a chystala se promluvit, když jsem si všimla obličeje Amy. Gestikulovala kamsi doprava a při tom se na mě dívala. Což jsem pochopila jako pobídku. Nenápadně jsem naznačeným směrem pohlédla.

Aha, jasně. Zayn. Stál ramenem opřený o zeď a upřeně na mě zíral. Okolí snad vůbec nevnímal, existovala jsem jen já.

Z hrdla se mi vydral tichý sten. No, to bude zase otázek. Amy umí být pěkně neodbytná.

Než jsem se však stačila zaměřit zpátky na Benjamina, zazvonil mi telefon. Srdce se mi prudce rozbušilo, jako bych očekávala nějakou katastrofu.

Oh Bože. Mamka.

Třesoucím se ukazováčkem jsem přejela po displeji. „Ahoj mami. Co se stalo?"

* * * * * * * * * * * * * * *

Komentář potěší, děkuju za každé další sledování! A kdybyste chtěli, přidejte se na Facebook, odkaz najdete na profilu... ♥

Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám... =)