Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[7]

Děkuju, že jste příběh tak krásně přijali!

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Když jsem zmlkla, dlouhou dobu jsme jen tiše seděly, tiskly se k sobě a přemýšlely nad dopadem mých slov. Věděla jsem, že všechna práce, kterou jsem od ponížení na základní škole odvedla na seskládání mého srdce, právě přišla vniveč. Znovu se jeho střepy povalovaly na podlaze u mých nohou a já vážně netušila, jestli je kdy ještě sesbírám dohromady.

„Co bylo pak?" zašeptala Amy nakonec.

„Podívala jsem se na Zayna. Asi jsem ještě nějakým maličkým, naivním kouskem své bytosti doufala, že je to jen nedorozumění. Že se Cindy vymaní, chytí mě za ruce a ujistí, že nic z jejích slov není pravda. Což samozřejmě neudělal. Naopak. Šklebil se, sám se sebou nadmíru spokojený, spatřila jsem na jeho tváři dokonce i něco hodně podobného pohrdání. Dobře se bavil. Všichni se dobře bavili. A jako by mi ublížil málo, chytil Cindy za bradu a sklonil se pro další vroucí polibek. Nikdy nezapomenu na bolest, kterou jsem v tom momentě pocítila. Věděla jsem, že jestli odtamtud rychle nezmizím, nikdy se už nevzpamatuju. Obrátila jsem se proto na patě a doslova se davem procpala k východu z tělocvičny. Strkala jsem do spolužáků, nedívala se napravo ani nalevo. Na útěku mě pronásledoval jejich výsměch, sprostá slova, zášť visící ve vzduchu."

Má přítelkyně se třásla. Hrůzou, možná vzteky. „To ti nikdo nepomohl? Nikdo se tě... nezastal?"

Zavrtěla jsem hlavou, ruce křečovitě sepnuté v klíně. „Ne. Lidé jsou ovce. Jdou s většinou. Bojí se, že když budou vybočovat, ztratí životní jistotu. Nechtěli se dostat do hledáčku Cindy, na mně se jim potvrdilo, že bude-li chtít, zničí každého, kdo se jí znelíbí. Sympatizovat s ní pro ně bylo snazší. Bezstarostné. Případné špatné svědomí určitě hodně rychle umlčeli." Pokrčila jsem rameny. „Je to vlastně pochopitelný."

Amy supěla vzteky. „A co učitelé? Co rodiče?"

Nevědomky jsem se nahrbila a ještě víc se schoulila do sebe. „Nikdo nic nevěděl."

Zarazila se. „Počkej... Tys to... za celou dobu nikomu neřekla?"

Vydechla jsem a odvrátila hlavu. „Ne."

„Ale proč?"

Vyskočila jsem na nohy, zkřížila třesoucí se paže na prsou a začala pomalu pochodovat po zkušebně. Do útrob se mi vkrádal chlad, začínala jsem se třást zimou. Možná bylo načase litovat vlastní upřímnosti. Třeba jsem si měla všechno nechat pro sebe, nedovolit hrůze z minulosti, aby opustila svou skrýš a opětovně na mě zaútočila. Ale mně se ulevilo. Skutečně. Už jsem to břímě nenesla sama.

„Zažilas někdy šikanu?"

Amy se zarazila, nakonec rozvážně zavrtěla hlavou.

„Pak to nemůžeš pochopit," věnovala jsem jí slabý úsměv. „Člověk se cítí strašně. Každá jedna urážka z tebe vysaje kousek pozitivity. Nesmíříš se s tím. Stydíš se za to. Což ti svazuje jazyk. Navíc..." Na moment jsem se odmlčela, abych si v hlavě poskládala vhodná slova. „Učitelé ve škole vždycky stáli za Zaynem. Netušíš, kolik jim díky jeho sportovním úspěchům nateklo do kapes peněz. A Cindy zase... No. Uměla se perfektně přetvařovat. Byla vychytralá. A taky moc krásná. Vysoká, správně žensky tvarovaná s černými kudrnatými vlasy, které dosahovaly pod lopatky. Plus připočteš-li to nepopiratelné charisma, vyjde ti finální výsledek."

„Dobře, ale co vaši? Určitě by se za tebe postavili!"

Syčivě jsem do sebe vtáhla vzduch a několikrát slabě zakašlala. „Nechtěla jsem jim přidělávat starosti, jasné? V té době bojovali o farmu, kterou chtěl získat nějaký obrovský koncern a udělat z ní tovární výrobnu. Po škole jsem se ještě nějakou dobu potulovala po městě, abych se uklidnila a rodiče nic nepoznali."

„Tos to celé ty roky snášela sama?"

„Víš, co mi pomohlo nezhroutit se?"

Zavrtěla hlavou, oči údivem vytřeštěné. Chápala jsem. Člověk, který si podobnými strastmi neprošel, většinou nedokáže zpracovat, jak to mohla oběť vůbec dopustit. Proč se nebránila? Proč se někomu nesvěřila? Proč nepřešla na jinou školu?

Jenže nic v životě není černobílé.

„Koně."

„K-koně?"

„Jo," upřímně jsem se zasmála jejímu překvapení. „Měli jsme sedm koní. Tři anglické plnokrevníky a čtyři angloaraby. Jezdívali k nám rodiče s nemocnými nebo postiženými dětmi a tihle tvorové jim dokázali neuvěřitelným způsobem pomoci. Milovala jsem je. Stačilo zabořit tvář do jejich hebké hřívy a svět se zdál lepší. Zafrkali, když jsem se cítila pod psa, šťouchali do mě. Nebýt jich, kdo ví, jak by to se mnou dopadlo..."

„Smím ti něco povědět?"

Hrklo ve mně. „Ano?"

Amy ke mně přistoupila a pevně mě objala kolem krku. Svá slova následně zašeptala přímo do mého ucha a já byla ráda, že nevidí slzy, jež se mi nahrnuly do očí. „Jsi strašně silná a statečná. A já tě pro to obdivuju..."

Škytla jsem a stisk jí oplatila.

Statečná? V nejmenším jsem si tak nepřipadala...

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Nezapomínejte na soutěž o ceny! =)
Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám...

♥