Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[33]

Moc se omlouvám, že jsem díl nezveřejnila už včera, ale měli jsme doma malou neteř, tak jsem se jí do večera věnovala a kolem desáté už nebyla žádná síla =D Doufám, že si tuto část užijete, i když je trochu kratší. Mám vás moc ráda, děkuju za vše! ♥

* * * * * * * * * * * * * *

Sotva jsem však zmizela za rohem, vzala má rozvaha za své. Dala jsem se do běhu. Míjela jsem rozmazané tváře překvapených číšníků, málem vrazila do starého, elegantně oblečeného manželského páru. Nic z toho mě však nezastavilo. Hnala jsem se dál a dál a nepolevila, dokud se za mnou nezavřely dveře od toalet.

Zamířila jsem k nejbližšímu umyvadlu a zlehka si opláchla tvář. Ve spáncích mi tepala migréna. Zatraceně! Vždyť Zayn měl pravdu. Já najednou fakt žárlila! Po všem, co mi provedl. Čemu mě vystavil. Po tom, jak mizerně jsem se kvůli němu stále ještě cítila! Oh, Leo, ty jsi tak neuvěřitelně pitomá!

Bylo načase si definitivně připustit jednu věc. Ten muž mi stále nebyl lhostejný. Láska, jež ve mně vyklíčila už na základní škole, ta ještě dětinská emoce, které jsem nemohla ani pořádně rozumět, mi dřímala schovaná v srdci a jen čekala na vhodnou příležitost, aby o sobě dala znovu vědět.

Tiše jsem se zasmála a pevně v prstech sevřela chladný porcelán, do něhož z kohoutku stále ještě s monotónním syčením stékala voda. Má noční můra se naplnila. Vážně. Nic nemohlo být horší. Ačkoli na druhou stranu... Znatelně se mi ulevilo. Třeba tohle „prozření", či jak to mám nazývat, pomůže, abych se dokázala opět soustředit hlavně na svou práci.

A na Louiho. Který na mě stále trpělivě čekal v restauraci.

Na Louiho, který mě snad měl rád už kdysi a nyní se mi vrátil do života. Který mě nikdy neponížil a neúčastnil se pokryteckých her, jež Zayn na základní škole tak rád rozehrával. Aniž se ohlížel na možné city ostatních.

Opláchla jsem si tvář ještě jednou, prsty si trošku upravila vlasy a vydala se nazpátek. Hodlala jsem si zbytek večera náležitě užít. Ta facka, co mi byla uštědřena na baru, jako by mě probrala. Ať se mi Zayn snažil napovídat cokoli, přesvědčila jsem se o tom, že se vůbec nezměnil. Jen se to s vyšším věkem zhoršilo. Nyní už si mohl se slečnami hrát i jinak než s pomocí milostných psaníček posílaných po jednotlivých školních lavicích.

Vykoukla jsem zpoza rohu. Samozřejmě, Zayn u baru pořád seděl. Ale už sám. Natahoval krk a očima pročesával osazenstvo v restauraci, nemusela jsem být génius, aby mi došlo, že hledá mě. Dozajista mě chtěl krmit dalšími svými kecy, což jsem mu nehodlala dovolit. Vyplížila jsem se proto na druhou stranu a začala umně kličkovat mezi stoly. Hosté se na mě samozřejmě dívali jako na blázna, ovšem než stačili otevřít ústa a vynadat mi, seděla jsem opět naproti Louimu a uvolněně se na něj usmívala.

„Vše v pořádku?" otázal se s jemně zvednutým obočím.

Pokrčila jsem rameny a upila ze sklenky červeného vína, jež mi během nepřítomnosti přistálo na stole. „Jistě. V tom nejlepším."

Než mi ale stačil odpovědět, ozvalo se nad námi netrpělivé zakašlání. Pevně jsem semkla víčka a několikrát prsty zabubnovala o stehno. Proč mi, sakra, nemůže dát pokoj?

„Doufám, že se dobře bavíte," zasyčel zlostně Zayn.

Lou jej obdařil vítězoslavným úsměvem. „A víš, že se vlastně bavíme úplně báječně? Lea," kývl ke mně, ta očitá provokace se nedala ignorovat, ani kdybych se ze všech sil snažila, „je skvělá holka, což ty jistě víš."

Potichu jsem zaúpěla. Jestli v téhle luxusní restauraci předvedou podobnou scénu, k jaké se snížili u mě v kanceláři, už sem nebudu moci nikdy vkročit.

Zayn jen odfrkl, spojil ruce před tělem a ledabyle se zhoupl na patách. „Tomlinsone, mě nevyprovokuješ. Už ne. Stejně vím, že si Lea nakonec vybere mě. Nevím, o co se tu vůbec snažíš."

To jsem bouchla pro změnu já. „Ta tvoje neotřesitelná sebejistota je už trapná! Já a vybrat si tebe? Po tom, jak ses ke mně choval? Seš úplnej blázen! Pojď, Lou," vytáhla jsem se do stoje, popadla jej za ruku a donutila ho vytáhnout se nohy, byl tak překvapený, že se ani nezmohl na jakoukoli formu protestu. „Odcházíme."

V očích mu blesklo pochopení. Mrkl na mě, protáhl se dopředu, a když jsme na úprku míjeli překvapeného číšníka, jen k němu houkl: „Tady pan Malik to zaplatí." Víc nic. Zayna jako bychom praštili palicí, mladého chlapce těsně za prahem puberty jakbysmet.

Prchli jsme z restaurace vysmátí jako dvě malé děti, a když na nás dýchl chladný večerní vzduch, sevřel Louis mou ruku ještě pevněji a zamířil dolů po ulici směrem k nedalekému parku.

* * * * * * * * * * * * *

Za případné překlepy, nesrovnalosti, či chybky se omlouvám... =) MÁM VÁS RÁDA, KOMENTÁŘ MOC POTĚŠÍ! A děkuju za vaši podporu, již mi projevujete i přesto, že teď nemám na psaní tolik času, jak bych si bývala přála ♥ Jste skvělí.