Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[10]

Miluju to... 

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Klopýtala jsem po schodech do přízemí a samu sebe v duchu proklínala. Rozhodně jsem se nezachovala jako profesionál, který má v hlavě vše srovnané a umí se kontrolovat. Sotva na mě Zayn promluvil, probudily se ve mně i ty střípky bolesti, o nichž jsem myslela, že se mi je kdysi podařilo umlčet napořád. Svou snahou o omluvu, byť s největší pravděpodobností falešnou, mi ublížil mnohem víc, než kdyby mě začal častovat těmi nejsprostšími urážkami, jaké si jen dokáže člověk představit.

Kolem Josepha jsem se prohnala jako uragán, dát mu kartu, aby mohl v systému poznamenat můj odchod, jsem úplně zapomněla, a když se za mnou zabouchly dveře a do tváře mě udeřil silný ledový vítr, rozbrečela jsem se. Prostě jen tak, jako lusknutím prstu.

S vypětím všech sil jsem se doplahočila ke svému autu. Zatímco se mi po tvářích kutálely velké slané slzy, pokoušela jsem se vsunout klíč do zámku a nasednout, uniknout jak nepříjemnému počasí, tak rozbouřením emocím, ale vlastní vzrušení mi to nedovolilo. Tolik se mi třásly prsty, že ani desátý pokus nevyšel.

Nakonec mi klíč spadl na zem. Chystala jsem se pro něj sehnout, no kdosi mě předběhl. Štíhlé jisté prsty po předmětu sáhly dřív, než jsem se já sama stačila vůbec vzpamatovat. Opět se dostavil silný pocit hrůzy. Vzpomínky na osudné odpoledne odehrávající se v budově základní školy na mě s obrovskou silou zaútočily. Nezvládla jsem se bránit, nestačila jsem vztyčit obranné hradby.

Bolelo mě celé tělo.

Zayn se napřímil v zádech a beze slova ke mně natáhl dlaň, v níž se mu leskl dlouhý štíhlý klíč. Zdráhala jsem se převzít jej, na druhou stranu jsem ovšem také věděla, že kdybych se k tomu rozhoupala, mohla bych ve zlomku vteřiny vklouznout za volant a odjet. Nechat Zayna stát na parkovišti uprostřed té nepříjemné fujavice, s uspokojením ve zpětném zrcátku sledovat jeho rozhořčený výraz.

Ale neudělala jsem to. Svaly mě totiž neposlouchaly.

„Je to jenom klíč, Leo," zašeptal.

Naprázdno jsem polkla a rychle si jej převzala. Snažila jsem se jeho ruky vůbec nedotknout, bála jsem se, co by to se mnou udělalo. Už tak mě pohromadě držely jen ubohé zbytky lepicí pásky, kterou jsem svou roztříštěnou bytost kdysi těžce spojila.

Obrátila jsem se k němu zády a chystala se konečně odjet, když mě zastavil jeho slabý hlas. Napadlo mě, že v herectví je ten kluk vážně dobrej. Na Oxfordské univerzitě dozajista exceloval, jelikož kdybych z vlastní zkušenosti nevěděla, čeho je schopný, jistě by mě svým rozpačitým chováním okouzlil. Ale takhle...

„Mohli bychom si promluvit?"

Zhluboka jsem se nadechla. Klíč jsem v prstech svírala tak silně, až se mi jeho tvrdé kovové hrany zaryly do kůže. „My dva spolu nemáme o čem mluvit."

„To myslíš vážně? Naopak. Máme si hodně co vysvětlovat!"

„Jo?" Procedila jsem skrz zuby. „A co konkrétně? Proč jsi mě využil? Proč jste mě se Cindy tak ponížili? Chceš mi líčit, jak moc ses bavil mou blbostí? Jak ses mi za zády vysmíval, když jsme se poprvé políbili?" Tu poslední poznámku jsem si asi měla odpustit. Vyvolala víc drásajících vzpomínek než všechna Zaynova slova dohromady. Tichounce jsem lapla po vzduchu a paže si omotala kolem břicha, najednou mě bolel každý krátký nádech. To ne...

„Leo, prosím..."

„Ne," zavrtěla jsem hlavou, „nech mě na pokoji. Vážně. Nechci s tebou mít mimo divadlo nic společného. Jsme jenom kolegové, co se k sobě chovají profesionálně. Tobě to celé možná přijde jako obrovská zábava, ale pro mě je SPRING AWAKENING vysněným projektem. Toužila jsem po jeho realizaci od doby, co jsem se s tou hrou na škole seznámila. Nedovolím," hlas jsem ztlumila do šepotu, zněl možná jako samotné syčení vzteklého hada, „abys to celé zničil. Ostatně, zničils toho už dost..."

Nečekala jsem na jakoukoli odpověď. Naskočila jsem do auta, nastartovala a bez jediného dalšího pohledu jeho směrem z parkoviště vycouvala.

Ano, přiznávám. Chtěla jsem mu ublížit. Moc. Nicméně... Nevěřila jsem, že se mi to povedlo. Lidem, co bez skrupulí ublíží druhým, není nic svaté. Zranil mě jednou. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že to udělá znovu, dám-li mu příležitost a tu správnou munici. Což jsem nechtěla. A především nesměla. Lidské srdce přece jen snese pouze určitou míru zátěže.

Jak emoční, tak fyzické.

Ačkoli jsem nikdy předtím nic podobného nepodnikla, cestou jsem se zastavila v malé nenápadné večerce a koupila si lahev červeného vína. Nikoli na oslavu, kdepak. Hodlala jsem zapíjet žal. Ten večer bych asi střízlivé myšlenky nesnesla.

* * * * * * * * * * * *

Omlouvám se za případné chybky či nesrovnalosti, jsem tak ztahaná z práce, že jsem při korekci už moc nevnímala... Díky za váš zájem, jste HyperSuperTurboExtraBáječní! ♥ Komentář potěší, moc moc moc ♥