Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[38]

Ach jo, strašně se stydím a omlouvám za tu dloooouhou dobu, kdy se tu nic neobjevilo. Mé důvody jsou všechny popsané ve statusu na Facebooku, pokud vás zajímá, co se teď v mém životě děje, určitě se přidejte, budu jenom ráda! Odkaz hodím do komentářů.

Doufám, že jste tu vydrželi a že se ještě najde někdo, kdo si tento díl přečte. Děkuju za vaši podporu, mám vás moc ráda!

* * * * * * * * * * * * * 

Svíralo se ve mně všechno. V momentě, kdy jsem si přiložila telefon k uchu, už mi bylo jasné, že se stalo něco zlého. Něco moc, opravdu moc zlého. Srdce bušilo jako šílené, po zádech mi stékala kapka ledového potu.

Ozval se první vzlyk.

„Mami?!"

Na své společníky ve zkušebně jsem okamžitě zapomněla. Okolní svět přestal existovat, zavřela jsem samu sebe do vakua a vytěsnila veškeré rušivé elementy. Ačkoli jsem podvědomě tušila, že na PROBUZENÍ každý zapomněl, rozehrála jsem jim tam vlastní divadýlko.

„Mami!"

„Zlatíčko," zašeptala zlomeným hlasem, „taťka..."

To hrobové ticho zatěžovalo mé nervy jako nic jiného. Chtěla jsem řvát, chtěla jsem kolem sebe kopat a obvinit mamku, že mi to dělá naschvál. Ale nesměla jsem. Strašně by jí to ublížilo. A já bych byla pekelně nefér.

„Je v nemocnici."

Kolena se mi podlomila, lehce jsem zavrávorala a teprve pak sesbírala odvahu a sílu k několika tichým slůvkům. „Co se mu stalo? Jak je na tom?"

Za zády mi stanula Amy. Pochopila, že něco není v pořádku. Ovšem nedotkla se mě. Jen tam... byla.

„Autonehoda."

Lapla jsem po vzduchu.

„Naboural do něj opilý řidič kamionu. Nedal mu přednost na křižovatce."

Svět zčernal. Na pár sekund. Poté jsem se dokázala trochu sesbírat. Musela jsem! Kdybych přestala fungovat a nechala v tom rodiče samotné, mohla bych se rovnou vystavit na pranýři. Udělala bych ostudu sama sobě. Sobě i svým blízkým.

„Přijedu," rozhodla jsem se ve vteřině, bylo mi jedno, jak se to zařídí se zkouškami, nezáleželo na tom, jestli bude ředitel nucen odsunout premiéru. I kdybych měla ušlý zisk zaplatit z vlastní kapsy.

„Ne, miláčku," zavzlykala rozechvěle, „máš svých starostí dost..."

„Přijedu!" zahromovala jsem. Ač to možná bylo příliš tvrdé, mamka pochopila. Nemusely jsme si říkat nic dalšího. Ovšem sotva jsem hovor ukončila, vše to na mě padlo. Složila jsem se. Složila jsem se v náručí Amy jako domeček z karet. Brečela jsem, brečela a nemohla přestat.

Moji rodiče vždycky byli silní. Silnější než já.

To se nemělo stát.

„Musím domů," šeptala jsem do jejího křehkého, přesto silného a konejšivého ramene. „Musím jet domů, naši mě potřebují. Tatí... Tatí skončil v nemocnici, a-asi je na tom strašně... strašně špatně."

Amy mě od sebe odtáhla na délku paže. „V takovém stavu chceš řídit? Aby se ještě stalo něco tobě? Musela ses úplně zbláznit!"

„Nechápeš to!" vysmekla jsem se jí a o krok ustoupila. „Já musím jet domů!"

Ve zkušebně se rozhostilo ticho. Takové, kdy slyšíte i dopad zrnka prachu na podlahu.

A právě tehdy se ozval Zayn.

„Odvezu tě tam."

Obrátily se k němu všechny vyplašené pobledlé tváře v místnosti.

„Co?" zaskřehotala jsem.

Jeho pronikavé čokoládové oči se zabodly přímo do mých, a to beze stopy sebemenších rozpaků či zaváhání. „Leo, já tě domů odvezu."

Zaynův hlas přetékal city, něhou. Což bylo v dané chvíli poslední věcí, již jsem potřebovala.

* * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ MOC POTĚŠÍ... MÁM VÁS RÁDA A DĚKUJU!

PS: Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám... =)