Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[56]

Tramtadadááááá! Nový díl!! =) Máte radost? Pevně doufám, že ano a že si tuto část užijete ♥ Děkuju za všechny vaše reakce, komentáře, podporu, zprávy zde i na FB... Jste užasní ♥ Díky vám vím, že to mé psaní přece jen za něco stojí... =) Budu moc ráda, připojíte-li se na Facebook či Instagram, v komentářích najdete odkazy. Mám vás ráda!

* * * * * * * * * * * * * *

Naprosto výjimečně se mé srdce při zvuku Zaynova hlasu nerozběhlo touhou či nervozitou. Plál ve mně vztek. Zničil všechno, co šlo. Ve schopnosti zkazit i to nejlepší, co život nabízel, byl daleko přede mnou.

Zhluboka jsem se nadechla, vyklouzla z Louiho sevření a oddusala ke dveřím do spižírny. Byla jsem připravena svolávat na jeho hlavu hromy a blesky, měla jsem na jazyku tolik výčitek a urážek, slova, která by si za rámeček opravdu nedal, ale... No, když jsem tam dorazila, opět se utápěl v hlubinách bezvědomí. A chrápal tak, až se okenní tabulky otřásaly.

Zašklebila jsem se a přes rameno se ohlédla po Louisovi. „Spí. Vypadá to, že si to svý kázání musím nechat na jindy."

Úsměv mi oplatil. „Takže ho tu necháme, ne?"

Bez váhání jsem přikývla.

„Myslím, že až se vzbudí," povzdechl si, „a uvidí tu spoušť okolo, udělá se mu ještě hůř. A víš co? Já mu to přeju."

Nemohla jsem než souhlasit. Líbilo se mi mít projednou navrch. Taťka byl na nejlepší cestě k uzdravení, naší farmě se dařilo, v Londýně jsem si plnila sen a připravovala svůj vysněný muzikál. Což znamená, že se popasuju i se Zaynem, ne? Tolik pozitivních věcí přece musí převážit negativní, jež se na mě řítily.

Zhluboka jsem se nadechla a vyhlédla oknem ven. Skrze mraky prosvítaly sluneční paprsky, slibovaly příjemný vlahý den. Rozhodla jsem se vyrazit po povinnostech. Sice na farmu každé ráno docházeli pracovníci, ale jelikož jsem nevěděla, kdy se sem zase podívám na víc než jeden den, hodlala jsem si to vše plnými doušky vychutnat.

Plán mi ale nevyšel. Sotva jsem se nadechla s úmyslem nabídnout Louimu prohlídku, rozdrnčel se zvonek u hlavních vstupních dveří vepředu. Otráveně jsem si povzdechla a rozběhla se do předsíně. Jelikož mohl za prahem stát kdokoli, nepociťovala jsem žádnou nervozitu či zvědavost. Počítala jsem s některým z pracovníků, stávalo se, že potřebovali vyřešit nějaký problém. To se pak u nás dveře netrhly.

Ovšem jen co jsem vzala za kliku a otevřela, nejradši bych dotyčné zase rychle zabouchla před nosem. A možná bych to i bývala udělala, kdyby automaticky nevkročila dovnitř a neodstrčila mě hrubě z cesty.

Ano. Byla to Cindy.

„Co si to dovoluješ?" spustila jsem okamžitě. „Tohle je můj dům. A nevšimla jsem si, že bych tě pozvala dovnitř!"

Sjela mě opovržlivým pohledem a následně elegantně pohodila vlasy. Nebyla jsem muž. Na mě řeč jejího těla nefungovala. Tedy, fungovala, ale úplně opačně, než zamýšlela. Dělalo se mi z ní leda tak neuvěřitelně špatně. „Za tebou jsem nepřišla. To za Zaynem. Náhodou vím, že tu je. Přišla jsem ho zkontrolovat. Včera to s alkoholem trošičku přehnal..." Větu nechala vyšumět do ztracena, na konec ale přidala afektované zahihňání, což mi zvedlo tlak minimálně na dvě stě.

Jednu věc jsem si ale přese všechno užívala. Fakt, že už jsem se Cindy nebála. Ze základní školy mi sice udělala hotové Peklo, nicméně jsem jí nehodlala dovolit, aby mi tak zničila celý život. Už jsem nebyla malá holka. Nejistota mi sice zůstala, nulová sebedůvěra relativně taky, ale asi jsem se začala pomalu učit, že jediné, na čem záleží, je umět se postavit sama za sebe.

Založila jsem paže na prsou a zamračila se na ni. „Takže jste včera pili spolu?"

Další chichotání. „No, my jsme nejen pili..."

Vzteky jsem zaskřípala zuby a v duchu několikrát za sebou napočítala do deseti. Kdybych se nepřiměla ke klidu, vybouchnu, a takové zadostiučinění jsem Cindy nechtěla poskytnout. Evidentně se mě snažila rozdráždit. Nesměla jsem přece dovolit, aby se jí to podařilo!

„Zayn vyspává opici," pokrčila jsem nakonec rameny tak ledabyle, jak jen jsem dokázala. „Určitě ti zavolá, až se probere. Takže buď od té dobroty a vypadni odsud. My dvě si fakt nemáme co říct."

„Ale ale," mlaskla a spiklenecky na mě mrkla. „Nemáme?"

„Lea ti to snad řekla jasně, ne," vynořil se z chodby vedoucí od kuchyně náhle Louis. Nejradši bych mu skočila kolem krku. Přesně jeho sebejistotu a klid jsem potřebovala! Rázem jsem se cítila zase o chlup silnější.

Cindy se k němu s očima vytřeštěnýma obrátila. „No to snad ne!"

Kousla jsem se do spodního rtu a zrak zabodla do podlahy. Teď mohlo přijít cokoli. Možná bych se mohla preventivně obrnit. Abych se pak nehroutila...

„Zayn nekecal!" propukla v hurónský řehot. „Tomlinsone, nazdar! Teda... Stejnej fešák jako na škole. Pořád seš do ní zabouchlej? Hm?"

Škubla jsem hlavou, oči stále upřené na vlastní nohy.

„Takže jo," pokračovala pobaveně. „Stačí, jak se na ni díváš. Bože. Nechápala jsem to ani tehdy, nechápu to ani teď. Co na ní vidíš? Proboha živýho..."

* * * * * * * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ POTĚŠÍ! // ZA PŘÍPADNÉ PŘEKLEPY, NESROVNALOSTI ČI CHYBKY SE OMLOUVÁM // MÁM VÁS RÁDA! // KONTAKTY NAJDETE V KOMENTÁŘÍCH, PŘIPOJUJTE SE NA SOCIÁLNÍ SÍTĚ, BUDU MOC RÁDA!