Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[16]

Miluju to.

Miluju vás.

Děkuju.

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Nekřičel na mě. I když bych byla radši. Ten mrazivě ledový podtón, jenž jeho slovy prostupoval, pouze dokresloval rezonanci hlasu, podobající se zuřivému vrčení šelmy, která se chystá k poslednímu smrtícímu útoku, aby zkrátila své nebohé oběti trápení. Pořád mi přišlo, jako by si se mnou pouze hrál. Copak vážně čekal, že zapomenu na tu krutou zkušenost, již mi na škole uštědřil? Zbláznil se!

Náhle vymrštil ruce a pevně mě chytil za ramena. Dával snad najevo svou nadřazenost? Docela zbytečně. Jasnější už naše situace být nemohla. A i když jsem se zařekla, že si to líbit nenechám, jen jsem tam stála a strnule očekávala, co přijde.

„Pusť mě," špitla jsem.

Neodpověděl. Jako by mě snad ani neslyšel. Jen se ke mně trochu sklonil, špičkou nosu se málem dotýkal mého. Najednou se z prostoru ztratil všechen vzduch. Nebo mi to tak alespoň připadalo. Točila se mi hlava, mozek odumíral. Ty čtyři studené stěny se na mě tlačily, drtily mě ve svém ocelovém sevření.

Zasténala jsem.

„Když jsi tehdy z tý tělocvičny v slzách utekla," promluvil o poznání klidněji, z očí mu dokonce zmizel i ten horečnatý lesk, ačkoli záchvěvy rozrušení mohl skrývat jen velmi těžko, „ještě mi pořádně nedošlo, co jsem ti provedl. Vlastně jsem to nechápal vůbec. A když ses pak měsíc ve škole neukázala, myslel jsem si o sobě, jakej jsem borec, kterej dokáže zmanipulovat lidi. Stoprocentně jsem věděl, že v životě se mi tahle schopnost bude hodit, jestliže zatoužím vyšplhat po kariérním žebříčku výš."

Poslouchala jsem ho jako ve snách. Tuto pasáž jsem Amy zamlčela. Po ponížení, jemuž přihlížela celá škola, jsem se psychicky totálně sesypala. Naštěstí pro mě byl můj stav doprovázen vysokými horečkami, blouzněním a tváří smáčenou horkem, naši tudíž neměli šanci poznat, že se pot mísí s krokodýlími slzami. Ještě toho večera mě odvezli na pohotovost, kde jsem strávila pár dní na kapačkách, a poté mě se spoustou léků propustili do domácího ošetřování. Nikomu jsem nic neřekla. Nešlo to. Během těch čtyř týdnů jsem se den co den učila vytěsnit vzpomínky na Zayna a Cindy ze své hlavy. Každé ráno, těsně po probuzení, jsem si v hlavě vyřezala malou krabičku, do níž jsem ty dva schovala a odsunula je mimo vlastní vědomí. Jen díky tomu jsem se dokázala do školy vrátit a základku dokončit. Ačkoli mě to stálo spoustu bolesti.

Škubla jsem sebou a vrátila se z trýznivých vzpomínek zpátky do stejně kruté přítomnosti. Z krabičky, jež roky uchovávala mé tajemství, zbyly jen třísky.

„Ale když ses pak po těch týdnech objevila..." Poprvé se mu hlas znatelně zachvěl, ačkoli já zkrátka odmítala věřit, že by se v něm skutečně hnulo něco jako svědomí. „Najednou se ve mně něco... rozbilo. Vypadalas... hrozně. Zlomeně. Došlo mi, že jsem ti to udělal já. Že to já jsem z veselé, i když zakřiknuté holky udělal jen stín osoby, kterou byla kdysi."

„No," trochu jsem se v jeho stisku zavrtěla, začínala jsem se cítit víc než jen nepříjemně, „ale nevypadalo to, že by sis cokoli vyčítal."

Konečně mě pustil a odstoupil na druhou stranu kabinky. „Jo, pubertální blb, co má dojem, že svět čeká jenom na něj, a ještě se vstřícně otevřenou náručí. Co bys chtěla od patnáctiletýho pitomce."

Naježila jsem se. Chtěl snad své chování omluvit nízkým věkem?! „Lidskost? Slušnost? Zayne, ty sice tvrdíš, že si uvědomuješ, cos mi udělal, ale ve skutečnosti nemáš ani nejmenší ponětí... Nebyls v mé kůži. Víš, jaký to je? Svěřit někomu srdce i duši a pak sledovat, jak je dotyčný přímo před tvýma očima cupuje na kousky? Nejhorší forma šikany je ta, jíž se ti dostává od blízkého člověka. A tebe jsem za blízkého považovala." Možná jsem mu pověděla víc, než jsem původně chtěla, ale na ničem už nezáleželo. Víc už můj život překopat nemohl.

Spodní ret se mu roztřásl. Než mi však stačil odpovědět, v reproduktoru nad tlačítkem nouzového volání to zapraskalo a elektrizující atmosféru výtahu proťal Josephův hlas. „Haló? Slyšíte mě? Jste v pořádku?"

S úlevou jsem se vrhla ke stěně, nejradši bych štěstím brečela. „Josephe? Josephe! Zaplať Bůh! Tady Lea. Ano, jsme v pořádku. Jen nás odsud, prosím, dostaňte."

„Nebojte se," prohlásil konejšivě, „pomoc je na cestě. Proud vypadl v celé budově, to asi bude tím silným větrem, co venku řádí. S orkánem se meteorologové zřejmě projednou a zcela výjimečně nemýlili."

Čelo jsem si zapřela o chladivý povrch a vydechla. „Tušíte, jak dlouho to potrvá?"

„Počítám, že tak dvacet minut."

„Dvacet?!"

„Já vím, já vím," bránil se, „ale zkuste to vydržet. Sám nic nezmůžu."

Když se odmlčel, sjela jsem po zádech na podlahu a rukama si objala kolena tak natěsno, jak jen to s mou baculatou neskladnou postavou šlo. Dalších dvacet minut s ním?

Jako by mi četl myšlenky. Usedl na podlahu přímo proti mně a pohodlně si natáhl nohy. Ve tváři se mu zračila silná výčitka, která se mi ani trochu nelíbila. Zrovna on na ni neměl žádné právo! „Mohla bys nedávat tak okatě najevo, jak strašně tu se mnou nechceš trčet? Věř, není to nic příjemnýho."

„Seš pokrytec!" vyprskla jsem. „Po všem, cos mi provedl, mi tu teď chceš kázat?"

Sklonil hlavu a prsty si projel vlasy. „Dokážeš mi vůbec někdy odpustit?"

Ani jsem se nemusela rozmýšlet. „Nevím."

...

Netrvalo to dvacet minut, nýbrž „jen" patnáct. Nejdřív kdosi kabinu vytáhl zpátky do druhého patra, pak muži v tmavých kombinézách násilím vypáčili dveře. Trochu omámeně jsem odtamtud vyklopýtala. A rovnou do náruče Amy. Na nic se mě neptala, nekomentovala dokonce ani fakt, že se hned za mnou nenápadně protáhl Zayn. Jen si ho změřila nenávistným pohledem a mě následně bez většího násilí odvedla do kostymérny.

Od chvíle, co jsem mu odpověděla slůvkem nevím, jsme už nepromluvili. A já byla ráda. Měla jsem i tak o čem přemýšlet.

* * * * * * * * * * *

Snad se vám dnešní díl líbil. Mám vás ráda!
Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám =)