Bez minulosti není budoucnost /One Direction ff/ DOKONČENO ✔

[5]

Na dobrou noc ještě jeden díl, děkuju za všechno!

* * * * * * * * * * * * * * * *

Pozorně jsem se rozhlédla po zkušebně, a když jsem se ujistila, že v nejbližším okolí se nenachází žádné nepovolané uši, zhroutila jsem se do křesílka a tvář si zakryla rukama. Ve skrytu duše jsem zřejmě jen čekala na to, až se mě Amy zeptá, jelikož se ve mně náhle objevila nesnesitelná touha se vším se někomu svěřit. Nesla jsem ono břímě už příliš dlouho sama. Začala jsem se pod jeho tíhou pomalu sesouvat k zemi.

„Fajn, dobře," zaskřehotala jsem a pokynula Amy, aby se posadila na Paulovo místo. „Ale připrav se, že se s největší pravděpodobností hystericky rozbrečím."

„Tak to ne, Leo," stiskla mi naléhavě zkřehlé ledové prsty a věnovala mi omluvný úsměv. „Pokud o tom nechceš mluvit, nemusíme. Nerada bych v tobě vyvolávala bolestné vzpomínky..."

Kysele jsem se ušklíbla. „Ani nemusíš. To už za tebe udělal Zayn."

Skousla spodní ret a neklidně poposedla. „Fajn, ale... Nechceš se radši přesunout někam do kavárny? Dáme si třeba to tvoje oblíbený vanilkový frapé a pak můžeme jít rovnou na oběd..."

Zavrtěla jsem hlavou tak energicky, až se mi prameny vlasů rozvlnily kolem obličeje. „Amy, kdyby ti to nevadilo, radši bych zůstala ve zkušebně. Cítím se... cítím se tu příjemně. Ve svý kůži. Však víš..."

Chápavě se usmála a poplácala mě po ruce. „Dobrá. Ale to kafe bych si dala. Skočím vedle do kuchyňky a hned jsem zpět. Cestou taky zamknu, ju? Aby nás nikdo neotravoval."

Vděčně jsem jí stiskla paži, a když zmizela na chodbě, trochu jsem se uvolnila. Hlava mi padla dozadu, víčka klesla. Z hrdla mi vyšel tichounký sten. Představa, že budu teď každý den trávit po boku Zayna, mi naháněla hrůzu. Div mě nepřiměla stáhnout se zpátky do ulity vlastního světa, kterou jsem si v posledních letech tak pracně budovala. A která se nyní v pomalých úlomcích bortila na podlahu.

„Tak, tady je kafe. Cukr i mléko, přesně jak máš ráda."

Mlčky jsem po hrníčku sáhla a pořádně se napila. Kofein na mě nikdy nefungoval, rozhodně jsem se po něm necítila bdělejší či veselejší, ale pomáhal mi uklidnit se. Když jsem v rukou držela pevný porcelán a usrkávala horkého nápoje, vše se najednou zdálo jednodušší.

Tedy... většinou.

Amy mě nepobízela. Nenaléhala. Trpělivě čekala, než budu připravená rozpovídat se.

Zhluboka jsem se nadechla a tvář obrátila k prosklené stěně, jež tvořila levou stranu místnosti. Nad Londýnem se kupily mraky, měly hrozivě šedivou barvu, skoro to vypadalo jako konec světa. Vzduchem poletovalo listí a sem nějaký ten obal od čokolády, a když jsem se pořádně zaposlouchala, zaslechla jsem kvílení větru, který sem pronikal některým ze špatně zavřených oken.

„Jak řekl Zayn," začala jsem tiše, „chodili jsme spolu na základní školu. Do stejného ročníku, ale jiné třídy. On byl přesně tím typem dokonalého studenta z teen filmů, který hraje basketball, dobře se učí a všichni ho milují. Od uklízeček přes žáky až po profesory, dokonce samotného pana ředitele. Jo, já vím, zní to jako klišé," dodala jsem, když jsem si všimla kamarádčina ironického úšklebku.

„A tak zatímco on procházel chodbami a každý mu uctivě uhýbal z cesty, mně do ní většina spíš vstupovala. S urážkami a úsměšky na rtech. Jen proto, že jsem byla menší, zavalitější postavy, nosila brýle a všude s sebou tahala knížky. Vždycky jsem totiž milovala čtení, což mě automaticky zařazovalo do kategorie šprtů a šplhounů, co se snaží vetřít do přízně učitelů."

„Ach, Leo..."

Popotáhla jsem a co nejklidnějším hlasem pokračovala. „Zayn si mě většinou nevšímal. Bezpochyby měl na práci mnohem důležitější věci než se starat o nějakou ošklivou šedou myš, kterou si celá škola dobírá.

Nejhorší to ale bylo během obědů. Časem jsem na ně přestala chodit a potají si nosila jídlo z domova. Které jsem pokaždé snědla zavřená v kabince dívčích toalet."

Amy neodpověděla, ale cítila jsem, jak obrovskou práci jí dělá zůstat v klidu.

Vyprávěla jsem dál, než mi úplně dojde odvaha. „Ve školní hierarchii existovala malá skupinka dívek, které nad všemi vyčnívaly a měly jistou dávku moci, jež se dá uplatnit pouze během dospívání a trvání školní docházky. V běžném životě ne. Na rozdíl od těch amerických filmů ale nechodily po chodbách v luxusním oblečení, zmalované jako plakát. Kdepak. Měly naopak naprosto skvělý přesvědčovací talent. Jejich názory si brzy osvojili žáci od první až po devátou třídu. A právě ony se rozhodly, že nejsem dost dobrá a měly by mě nenávidět."

Má kamarádka se zvedla a pevně mě objala kolem ramen.

„Jedna z nich," mumlala jsem hlasem, v němž se odrážel přicházející pláč, „jmenovala se Cindy, se Zaynem chodila. Samozřejmě tvořili dokonalý snový pár, každý jim předpovídal společnou budoucnost. Včetně mě. Perfektně se k sobě hodili! Charakterově oba zkažení, povýšení, co se dovedli výborně přetvařovat, aby si získali sympatie ostatních.

Ale jednoho rána..." Hlas mi selhal, musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych zvládla mluvit dál. „Přišla jsem do školy a našla Zayna stát u mé skříňky."

* * * * * * * * * * * * * *

Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám =)