Give me love [Taehyung]

1. kapitola

Převrátila jsem oči, když asi potřetí za tuhle noc začal hrát ten stejný song. Během dne si toho nikdy nevšímám, protože je mezi nimi poměrně dlouhá mezera, člověk něco dělá a nevnímá úplně všechno, co tam hrají. Jenže jakmile je vysílání ukončeno, moderátor má padla a oni pustí pouze záznam, začínají mi některé písničky fakt lézt na nervy. Pak taky nepočítám zprávu o počasí, která běží každou hodinu. Jsem tu od desíti, jsou tři ráno – to znamená, že jsem už pětkrát slyšela předpověď na dnešní den. A jo... stačí málo a budu to umět téměř zpaměti.

Snažila jsem se nehypnotizovat hodiny na stěně přede mnou, ale když zákazníků bylo v noci tak málo a já doslova neměla do čeho píchnout. Ze svého místa se hnout nemůžu – co kdyby náhodou někdo přišel. Přečetla jsem už téměř všechny dobré story, co jsem si do mobilu stáhla. Sice mi jich tam pár zbylo, ale byl to výběr, který mě příliš nezaujal a popravdě, už mě ani nebavilo to číst.

Začínala jsem být unavená. Ještě tři další úmorné hodiny mě tu čekají, pak mě přijde někdo vystřídat.

Nesnáším a zároveň miluji noční. To, že tu nikdo nechodil a čas pomalu běžel, bylo sice pěkně na prd. No po druhé straně, nejsem člověk, který by se rád socializoval (ironie vzhledem k tomu, že jsem vlastně prodavačka, což?), takže mi bez lidí bylo fajn a rozhodně je nějak nevyhledávám. Nemusela jsem se na nikoho nuceně šklebit, nikdo nic nechtěl... pohodička.

Zívla jsem si a opět mrskla pohledem k hodinám – pět minut po třetí.

Panebože.

Musela jsem něco jít dělat, jinak snad asi fakt umřu nudou. Vstala jsem proto, že alespoň upravím nějaké zboží v regálech. Zrovna jsem rovnala bonbóny, když někdo otevřel s cinknutím zvonku dveře a vstoupil do malého obchůdku.

Tiše jsem pozdravila, neobtěžujíc se věnovat mu více pozornosti. Slyšela jsem, jak dotyčný směřuje rovně a myslela si, že asi půjde ihned k pultu. Proto jsem se tam taky pomalu rozešla, po cestě ještě spěšně upravujíc pro změnu nějaké oplatky.

Už jsem stála zpátky za pultem a automaticky jsem se chtěla zeptat, jestli chce platit, když mě zarazil pohled na kluka, který si asi metr ode mě dává do kapsy několik žvýkaček a z regálu po jeho levé ruce vybírá nějaké další věci. Všechny samozřejmě končí u něj v bundě.

Dělá si prdel?!

Takový vztek se do mě dal. Ještě nikdo si nikdy nedovolil něco tu ukrást po dobu, co jsem to tu měla na starost. A já to měnit nehodlám. Je snad úplný idiot, že se ani nepodívá, jestli ho neuvidím?

To je totiž velmi pravděpodobné vzhledem k tomu, že je zcela jediným zákazníkem v obchodě. Je jasné, že každého nešpehuju, co tu dělá, ale je to tu tak malé, že prostě vidím... všechno. A to nesmím opomenout kamery, které tu jsou.

Za ty jsem, mimochodem, velmi vděčná, protože nemálo krát se sem přihnalo nějaké individuum a já se docela bála. Co taky čekat v noci, že jo?

Popadla jsem pálku, kterou tu měl majitel – nejspíš pro podobné účely (tedy zastrašit zloděje) - a rychlé, zároveň však téměř neslyšně, jsem se přikradla k němu.

„Hej!" snažila jsem se, aby můj hlas zněl hrubě.

„Zůstaň stát, mám zbraň!" dodala jsem hned, co jsem si všimla, jak sebou cuknul.

Nejspíš měl v plánu hned prchnout, ale to mu nedovolím, dokud minimálně nevrátí všechny žvýkačky a ostatní věci, které si do těch kapes strčil.