Give me love [Taehyung]

6. kapitola

„Deny, kde se v té tvojí hlavě pořád touláš?" luskla mi před obličejem Tina s jasně nabroušeným pohledem.

Celý týden se mnou nic není. Snažila jsem se jí omluvit, ale když žádala vysvětlení a ptala se, co se děje, nebyla jsem schopná na to odpovědět.

Zkrátka jsem myslela – jo, na něho jsem myslela. Tento týden mám školu, takže jsem přirozeně žádnou směnu v obchodě domluvenou neměla. Po jedné straně mě to štvalo, protože jsem tam chtěla být a čekat, jestli přijde. Pak mě zase napadlo, že pokud by nepřišel, byla bych zklamaná.

I když... proč by vlastně měl chodit? Co jako čekám? Že jsem ho zachránila a on mi přijde poděkovat? Nemám ani nejmenší tušení, jak konkrétně by mu v tom centru mohli pomoci. Dají mu najíst, může tam přečkat noc – to jediné vím, protože jsem se toho na internetu zkrátka více nedočetla. Centra pro bezdomovce většinou nemívají své vlastní webové stránky.

O to horší bylo jít do školy a skutečně se na ni soustředit. Miluji obor, který studuji. Vybrala jsem si jazyk a literaturu právě proto, že jsem obecně hodně zapálená do psaní. Ráda takto unikám před světem, přestože mi mé škodolibé já má neustálou potřebu připomínat, že jestli takhle budu utíkat donekonečna, zůstanu taky navždy sama. To už je však jiná story.

„Promiň," povzdychla jsem si.

„To tento týden slyším snad po sté, tak to vyklop své kámošce," posadila se vedle mě na lavičku, ale vzápětí se otřásla, protože byla jak led.

Taky mě z ní studil zadek, ale bolely mě nohy a nechtělo se mi stát. Takže je to, kdo z koho – nohy nebo zadek. Budu jen doufat, že si nepřiženu zánět močového měchýře.

Tuším, že celou tu situaci s Taehyungem jsem si raději nechávala pro sebe právě proto, že vím, co mi na to má dobrá kamarádka řekne. Nechtěla jsem slyšet pravdu a nechtěla jsem slyšet, že už ho nikdy neuvidím a nejspíš se ani nedozvím, co se s ním stalo.

Jenže ten její pohled se nedal vydržet.

Spustila jsem proto, tlumočíc ji téměř vše až na pár detailů. Sledovala mě u toho přesně tím pohledem, jaký jsem čekala, že nasadí, až se dozví, že je to vlastně kluk bez domova a já si ho vzala k sobě domů.

„Ty jsi blázen," zamračila se, na což jsem převrátila očima.

Jasně a bez tebe bych to nevěděla.

„Víš, co všechno ti mohl udělat? Nejen, že vás mohl vykrást, ale mohl nějak ublížit i tobě," začala mě mateřsky poučovat.

„Sotva se držel na nohou, asi těžko by mi v takovém stavu něco udělal," povzdychla jsem si a před očima se mi objevila scéna toho, jak zbídačený byl.

Neměla jsem ani šanci se ho zeptat, odkud má všechny ty podlitiny na těle.

„Když odcházel po svých, tak byl už asi v pohodě," namítla.

„Hele jo, máš pravdu, vím to, okay? Jenže já v tu chvíli... bylo mi ho hrozně líto a strašně jsem mu chtěla pomoci. Kdybys ho jen viděla," zamumlala jsem lítostivě.

„Je to kluk jako my a nemá vůbec nic, chápeš to? Dovedeš si představit, že bys přespávala na ulici a neměla ani co k jídlu? Úplně sama?" byla to řečnická otázka, ale ta u Tiny moc nefunguje, takže jsem se vůbec nedivila, když se do mě okamžitě pustila se všemi svými argumenty.

„Jestli je mladý a má mozek, tak by to v prvé řadě nenechal dojít tak daleko. Jen feťáci a alkoholici to dokážou dotáhnout do takového stádia," započala a už podle jejího nasazení mi bylo jasné, že to jen tak rychle neskončí.

Popravdě... šlo mi to jedním uchem tam a druhým ven. Nechtěla jsem to slyšet. Ač jsem se snažila sebevíc, on v mých očích nebyl narkomanem ani člověkem, který by propadl alkoholu. Můžu se mýlit, můžu být vedle, jak ta jedle a to nepopírám. Ale nemohla jsem si ho zkrátka představit v takovém světle. I po tom, co se snažil ukrást věci v tom obchodě. Nějak mi po tom, co jsem trochu pochopila jeho situaci, začalo docházet, proč to chtěl udělat.

Nechci ho v tomto směru obhajovat, protože krást je trestné, ale nějak jsem na něj za to nemohla zůstat naštvaná. Prostě to nešlo.

Ať už je pravda kdekoli, tak já zkrátka věřím, že za tím, proč se ocitl na ulici, je něco víc. Možná se pletu, kdo ví? Ale moje pusa měla chuť vykřičet Tině, že se mýlí.

Neřekla jsem však nic. Vytrpěla jsem si přednášku o své nezodpovědnosti, a pak jsme se vydaly konečně na oběd.

„Tvoje máma to ví?"

Doufala jsem, že konverzace na téma: Jak je Denisa šílená, už skončila. Omyl, zdá se.

„Ne a budu ráda, když se o tom nezmíníš až budeš u nás," zamumlala jsem s pusou plnou brokolice.

Vůbec mi nechutnala, protože ji tentokrát šíleně rozvařili. Už jsem ten oběd však měla zaplacený, takže vyhodit ho nešlo. Pak mě taky čekaly další dvě hodiny a já bych nejspíš umřela od hladu.

A to samozřejmě nikdo nechceme.

„Fajn, jen už to nedělej," dodala.

„Že jsem něco říkala," utrousila jsem spíš pro sebe, než abych to říkala jí.

Vzápětí jsem byla ráda, že na to nijak nereagovala, což znamená, že to skutečně neslyšela. To bych si zase vyslechla další snůšku řečí. Někdy si fakt říkám, jestli to mám vůbec zapotřebí. Kolikrát jsem radši sama a je mi nejlíp.

„V pátek nás Yoongi pozval k němu, půjdeš?" změnila téma a já byla fakt ráda.

„Nevím, co tam jako budu dělat? Stejně balí tebe, budu tam jak páté kolo u vozu," řekla jsem laškovně.

Možná to znělo, jako bych měla být naštvaná, ale záměrem bylo ji trochu popíchnout. Ona je do něj totálně udělaná už nějakou dobu a teď se to mezi nimi konečně začíná nějak odvíjet.

Yoongi taky chodil na univerzitu, ale byl myslím starší. Možná byl i jiný obor, kdo ví? Je tady tolik studentů, že se to všechno tak míchá a míchá a až na pár tváří, které tady znám, jsou pro mě všichni cizí. Nepomáhá tomu ani ten fakt, že já mám vcelku problém s navazováním nových kontaktů. Držím si ráda svou skupinu nejužších přátel a jsem spokojená.

Problém u něj byl ten, že kde byl on, byla tam i ta jeho parta kamarádů. S těmi jsem se znala od vidění a šanci se spolu bavit jsme měli asi jen dvakrát. Nemám si s nimi moc co říct. I z toho důvodu se mi nechtělo tam jít, přestože očividně pozval NÁS.

„Bude sranda. Budou tam..." započala, ale já ji nenechala domluvit, protože je mi úplně jasné, kdo tam bude.

„A i jiné holky. Pojď taky, prosím! Můžeš pak kdykoli odejít," smlouvala dál, přestože jsem už teď pěkně protáčela očima.

Neměla jsem vůli protestovat dlouho. Pak mi to přišlo i zbytečné. Jí jde stejně jen o to, že tam spolu půjdeme, ale pak se bude bavit s ním a já... asi s nikým, jako vždycky. Chvíli to přežiju, a pak půjdu domů.

Někdy si říkám, že se skutečně chovám jako rozený asociál. Měla bych něco dělat a to urychleně.

A třeba... třeba je to dobrá chvíle k tomu, abych začala, ne?