Give me love [Taehyung]

13. kapitola

Došli jsme k obchodu, a tam to začal těžce nezvládat. Musela jsem ho podepřít a opravdu měla, co dělat s jeho váhou.

Dokonale mě tak přešla zima, jelikož jsem musela zatnou všechny svaly. Škoda jen, že to samé se nedá říci o něm. Měl na sobě sice svou bundu, co dostal v centru, ale dnes v noci bylo i to málo. Třásl se jako osika – nemám tušení, čím víc, jestli právě tou zimou, anebo měl bolesti. Neřekl mi ani půl slova, jen opět těžce zanaříkal, když jsem mu pomohla se posadit na botník u nás v předsíni.

Vyzula jsem mu boty, a pak opatrně pomohla z bundy.

„Zvládneš si dát sprchu? Nebo raději vanu?" šeptala jsem, protože tma v bytě jen naznačovala, že máma skutečně spí.

„Sprchu," bolestivě si povzdychl.

Bez řečí jsem ho začala vést do koupelny, po cestě ho informujíc o tom, že máma spí hned vedle, takže pokud možno, ať to provede velmi tiše. Sice jsem jí řekla, že bude tady, ale nechci ji vzbudit, a pak jí ani nechci vysvětlovat, proč můj kamarád na konec vypadá tak, jak vypadá.

Díky vodě ve sprše se alespoň částečně zbavil krve, kterou měl na obličeji. Když byla pryč, vypadal alespoň trochu normálně. Nos měl nateklý, ale jinak nikde neměl šrámy. Akorát té krve bylo tolik, až to vypadalo opravdu strašidelně.

„Sedni si na vanu," přikázala jsem mu, když už byl oblečený do tepláků.

Tentokrát jsem měla hodně citu, abych našla nějaké pánské oblečení. V tom posledním odešel a já toho po svém ex opravdu moc neskladovala. Naštěstí se tam objevilo ještě tohle a jedno pánské tričko jsem pro změnu našla u sebe.

Donesla jsem sebou taky lékárničku s tím, že ten nos určitě bude chtít trochu ošetřit. Jak jsem pak měla šanci spatřit jeho horní část těla bez oblečení, ošetřit očividně nebude chtít jen obličej.

Držel statečně celou dobu, co jsem vatovým tamponkem čistila ránu.

„Otoč se, záda namažu já, předek si uděláš sám," podala jsem další rozkaz a ihned, jak tak učinil, jsem se pustila do rozmazávání krému na jeho zádech.

Neměl tam žádnou tržnou ránu, ale pěkné podlitiny. Vzpomínám si, jak jsem jeho záda viděla posledně. Vypadala daleko hůř, ale to nemění nic na tom, že i teď to nebyl zrovna pohled pro Bohy. Pěkně ho ti dva zřídili.

„Tam to lechtá," cuknul sebou, když jsem sjela na bok.

„Promiň," řekla jsem jen, a přestože tak můj hlas nezněl, pousmála jsem se.

Jednak jsem byla ráda, že nepřišel o řeč, a pak taky jsem si začala všímat toho, jak se některé části jeho těla pěkně vyplnily.

To jsem měla šanci posoudit i zepředu. Pořád by chtěl trochu vykrmit, o tom žádná, ale vypadal fakt dobře. Šlo poznat, že konečně má přístup k pořádnému jídlu. I jeho paže, které se mi posledně zdály jako párátka – téměř přirovnatelné k těm mým, a to jsem holka, trochu nabyly na objemu.

„Nechej to chvíli vstřebat, a pak si obleč tohle," dala jsem mu do náruče černé tričko s nějakým potiskem, když se přestal mazat.

„Děkuji," zamumlal a začal mě slepě následovat až ke mně do pokoje.

„Moje máma ví, že jsi tady, ale chtěla abys spal radši tu, protože zítra brzy vstává do práce a vzbudila by tě," začala jsem oddělávat přehoz z postele s úmyslem ji rozestlat.

„To nevadí, odejdu brzy," vyhrkl.

„Nemusíš, jsem zítra doma, zůstaň se mnou," odvětila jsem, aniž bych se na něj dívala.

„Deny, to..." započal, ale mně už definitivně došly nervy.

„Ticho buď!" štěkla jsem a následně se zatvářila překvapeně kvůli tomu, že jsem k němu dokázala zvolit takový tón.

On sám se pozastavil, asi absolutně nechápaje, co to do mě vjelo.

„Víš, jaký jsem měla o tebe strach?!" nechala jsem peřinu peřinou a rozešla se k němu.

Tuším, že by před mou naštvanou postavou začal i ustupovat, kdyby měl kam. Takhle však stál na místě a vyděšeně sledoval, jak mířím k němu.

Jenže já byla tak naštvaná a smutná a vyděšená a prostě všechno... Nabízela jsem mu, ať tu zůstane a on mě tak hnusně odbyl, odstrkuje mě od sebe. Já ho pak jdu hledat v noci jako nějaká blbka, nacházejíc ho zbitého na chodníku. A to je ještě třeba dodat, jakou sílu a odvahu jsem musela vynaložit k tomu, aby ho ti dva nechali na pokoji.

Mohlo se toho tolik stát.

A on mi ještě bude odporovat? Dělá si ze mě srandu?!

„Já se ti snažím pomoct a ty mě od sebe odeženeš jako nic, proč?! Řekni mi, proč mě nemůžeš prostě poslechnout?!"

„Deny," oslovil mě zase a zatvářil se smutně.

Až pak mi došlo, že vlastně brečím. A bože... já fakt moc nebrečím. Na moje nervy to však bylo až moc. Nemůžu to dál dusit, potřebuje to ven a já tomu už nehodlám bránit. Ať se klidně pokochá, jestli chce. Je mi to fuk. Všechno je mi fuk.

„Promiň," šeptl a natáhl se po mé ruce.

Hodně opatrně ji vzal do své, nejspíš se stále ujišťuje, že mi to nevadí. Nechápavě jsem sledovala, jak přistoupil ke mně a až teď mi vlastně došlo, o kolik je vyšší než já sama. Nebyl to sice žádný závratný rozdíl, ale pár cenťáků se tam s přehledem našlo. Už to byl na Asijského kluka poměrně úspěch – můj bývalý byl stejně vysoký jako já.

„Můžu tě obejmout?" zeptal se nejistě.

Všechno ve mně řvalo, že jo! Jenže nebyla jsem schopná to říct nahlas. Proto jsem své čelo sotva patrně opřela o jeho hrudník a on to bral jako znamení, že to chci taky.

Bála jsem se, že celé to objetí bude divné, ale když své paže něžně obmotal kolem mě, moje smysly se mohly zbláznit. Aniž bych to ovládala, zavrtala jsem nos do trička a opřela si o jeho hrudník taky ruce, tulíc se k jeho tělu víc.

Bože to je tak dávno, co mě někdo držel. Zapomněla jsem, jak krásné to je. Uklidní to tělo a zaplaví mysl vším příjemným.

„Já..." započala jsem, s hlavou pořád opřenou o něj.

Nemám v úmyslu se v dohledné době vzdálit, takže to musí vydržet, ať se mu to líbí nebo ne.

„Na začátku to možná bylo z lítosti. Doufala jsem ale, že jsi pak pochopil, že mi nejsi úplně lhostejný."

„Bál jsem se," zněla odpověď.

„Čeho?" nakrčila jsem obočí, no stále se neodvažovala mu pohlédnout do očí.

Mluvit takhle bylo daleko jednodušší nejspíš pro nás pro oba. Za normálních okolností by bylo lepší si věci vyříkat tváří tvář, ale dnes večer toho bylo už opravdu dost. Potřebuju si život taky nějak ulehčit.

„Když si tak dlouho sám, zapomeneš, jaké to je někomu věřit."

Na to jsem se už odtáhla, neschopná odolat tomu napětí. Setkala jsem se s jeho očima, ze kterých jsem nebyla schopná nic vyčíst. Anebo možná opačně... bylo toho tam tolik, až jsem v tom sama měla pěkný zmatek. Očividně to pro něj taky nebylo úplně jednoduché, ale oceňovala jsem, že mi to alespoň takto řekl.

„Tak snad teď víš, že mně můžeš," pousmála jsem se a pěstmi si sundala všechny slzy, které už pomalu začínaly na kůži zasychat.

Byl to fakt nepříjemný pocit.

„Vím," úsměv mi vrátil.

V tu chvíli z něj šlo takové teplo, jako jsem už dlouho z nikoho necítilo. Z jeho očí vyzařovalo něco tak vřelého, až to slovy opsat nemůžu.

Byl to vděk? Možná. Štěstí či radost? Možná taky.

To ví jen on sám.