Give me love [Taehyung]

10. kapitola

„Co si dáte?" usmála se na nás servírka, koukajíc střídavě na mě a na Namjoona.

„Já-..." chtěla jsem začít, když mi pokynul, že si můžu objednat první, ale slečna mě opět přerušila.

„Dneska máme speciální valentýnské menu. Dvojitá porce lívanečků a k tomu velký čokoládový shake."

Netuším, jestli bylo možné, aby se usmála ještě víc, ale už tak jsem měla pocit, že jí mizí oči a pusa zakrývá téměř celý obličej. Bylo fajn, že chce být milá, ale bylo to trošku strašidelné, jen co je pravda.

„No, děkujeme, ale já bych raději zůstala jen o Latté, děkuji," odmítla jsem zdvořile její nabídku, na což ona přikývla a zapsala si to do tabletu.

„Já bych si dal jedno Ice Americano," objednal si Namjoon, opláceje ji vřelý úsměv.

Sotva odešla, musela jsem protočit oči. Nebylo to kvůli ní, byla fakt milá a toho si cením, protože vím, jak je kolikrát pro mě těžké, abych ze sebe na zákazníka vyloudila nějaký ten úsměv.

Jen jedna věc je mega otravná – Valentýn. Všude a všude a všude a všude. Totálně mi to leze na nervy. Předtím, než se někdo začne obořovat tím, že je to určitě proto, že jsem sama, tak bych ráda vypíchla především fakt, že je to čistá komerce. Neměla jsem to období ráda, i když jsem chodila se svým přítelem. To, že na mě všude koukají srdíčka, růžová a zamilované páry akorát podněcuje, že se z toho mého „nemám ráda" stalo „nesnáším".

„Co? Až moc lásky kolem?" jako by mi četl myšlenky.

„Očividně," utrousila jsem.

„Promiň, samotnému mi nedošlo, že když teď někam půjdeme, bude to vypadat takhle," semkl rty, no vzápětí se opět usmál, protože servírka byla zpátky i s našimi drinky.

Páni, to byla rychlost. Samozřejmě jsem jí taky slušně poděkovala a začala sypat do kávy veškeré cukry, které jsem k nápoji dostala. Potřebuju si asi trochu přisladit, aby se mi i zlepšila nálada. Nevím, proč jsem taková nakrknutá, přitom mám jen samé radosti v poslední době.

Začnu tím, že jsem úspěšně přežila zkouškové na škole. O známkách raději pomlčím, ale ty stejně nikoho nezajímají, tak proč by měly mě? Moje máma konečně přestala mít dvanáctky a je to v její práci se směnami stabilnější, za což jsem byla ráda. Fakt po svátcích neskutečně dřela, a přestože nejsem žádný mamánek, chyběl mi nějaký čas, kdy jsme byly jen spolu.

Pak mi taky přišla poměrně tučná výplata za leden, kdy jsem brala jednu směnu za druhou a ne, nebudu se tajit, že jsem to chtěla tak trochu kvůli Taehyungovi. Když jsem byla v obchodě, mohl tam zůstat se mnou. Netuším, na kolik jsem mu tím pomohla, ale nebylo v mých silách udělat víc. Při nejmenším byl aspoň v teple, a ne v mrazech, které teď sužovaly celý Soul. Někde naměřili více jak mínus deset. Jen představa, že se někde potlouká v takové zimě a klepu se kosou za něj.

Když už jsme u něj, tak on je vlastně další důvod, proč bych měla být šťastná. Jeho život se pomalu začíná dávat do pořádku. Do normálního soběstačného člověka to sice ještě nějakou dobu potrvá, ale pořád vypomáhá na té stavbě a oni mu platí hotově na ruku. Možná pořád nemá střechu nad hlavou, přespává v obchodě, když jsem tam já, anebo na ubytovně pro bezdomovce, ale je to obrovský pokrok. Je teď schopný si při nejmenším koupit pořádné jídlo. To si taky myslím, že mu dodalo hodně síly.

Nepopírám, že jsem ho několikrát pozvala domů na oběd a máma se pak divila, že jsem všechno spráskala sama.

Samé pozitivní věci, ale já jsem stejně v poslední době příšerně nevrlá.