Give me love [Taehyung]

9. kapitola

Taehyung mě začal pravidelně navštěvovat v obchodě. Je mi jasné, že je to především kvůli tomu, že nemá kde jít a uvnitř bylo přinejmenším teplo. Nezazlívala jsem mu to a popravdě jsem byla ráda, když se tam pokaždé objevil. Konečně se trochu rozpovídal a příležitostně jsme byli schopní spolu i vcelku normálně komunikovat. Jinak byl ale poměrně zamlklý.

Jako druhá tu byla Tina, která nejen, že u Yoongiho strávila jednu noc, ale rovnou celý víkend, protože jeho rodiče nebyli ve městě. V pondělí zářila štěstím natolik, až jsem měla strach, že oslepnu. Samozřejmě jsem si vyslechla spoustu peprných detailů z jejich společných chvil.

Hrozně jsem to své kamarádce přála, ale někde uvnitř jsem cítila známý osten žárlivosti. Už jsem hodně dlouho sama, a přestože jsem nikdy nebyla ten typ, co by do lásky skočil rovnou po hlavě, chybělo mi mít někoho vedle sebe v tomto směru. O někoho pečovat a nechat se opečovávat. Trávit spolu čas a sdílet nejrůznější strasti a starosti.

Můžu být asociální, jak jen chci, ale až takový vlk samotář ze mě asi nebude, když mi někdo v životě očividně chybí.

Pak tu byl Namjoon. Vyměnili jsme si pár zpráv, a pak spolu taky šli po škole na kávu. Byl hrozně hodný a neskutečně dobře se s ním mluvilo – i když jsem neměla v hlavě kouřovou clonu. Jenže problém byl, že zkrátka nepřeletěla jiskra. Nevím, jak z jeho strany, ale z té mé tam něco chybělo.

Asi se pasoval na mého dobrého kamaráda, se kterým si ráda někam vyjdu – a i to je úspěch vzhledem k tomu, jak jsem na tom s kamarády a novými lidmi obecně.

Jenže mám pocit, že to mu asi úplně stačit nebude a já nemám nejmenší tušení, jak mu to naznačit. Nechci ho urazit a udělat to mezi námi nějak divné. Bojím se ale, že se to stejně stane. Nemám to totiž vůbec v moci.

„Je ti dobře? Neomdlíš tu, jako už jednou, že ne?" zamračila jsem se na člověka, který zrovna mířil centrální uličkou až k pultu, za kterým jsem stála.

„Jsem v pohodě, teda... jsem jen unavený," pousmál se přesně takovým způsobem – unaveně.

„Tak si pojď sednout, já alespoň poupravím zboží," nechala jsem mu volnou židli a on tam zaplul.

„Dneska jsem byl poprvé v práci," řekl naráz a já překvapením málem shodila všechny zubní kartáčky i s pastami.

„Fakt, a?" optala jsem se zvědavě.

„Je to na stavbě a je to dřina, ale dostal jsem peníze na ruku," začal se šacovat, a pak vytáhl pár bankovek.

„Vracím ti těch deset tisíc, co jsi mi tehdy půjčila," položil peníze na pult.

Zamračila jsem se a přešla k němu zpátky.

„Ne, dala jsem ti je," odsunula jsem je zpět k němu.

Nechci, aby mi něco vracel. Dala jsem mu je, protože jsem prostě chtěla. Nečekala jsem a ani nečekám, že by mi je někdy vrátil. A nevezmu si je od něj už z principu, že by mu pak z té výplaty zbyla možná půlka.

„Nerad jsem dlužný," odvětil.

„Neštvi mě!" zamručela jsem nespokojeně, zdrapla jeho ruku, rozdělala dlaň a násilím tam peníze nacpala.

Koukal dost překvapeně, a tak ani nijak neprotestoval. Jakmile mi došlo, co vlastně dělám, hned jsem ho pustila a zatvářila se omluvně.

„Až vyděláš víc, můžeš mě pozvat na zmrzlinu, co ty na to?" zeptala jsem se smířlivě.