Give me love [Taehyung]

8. kapitola

„Ani se nezdá, že je tak pozdě," prohodila jsem, když jsme vyšli do chladné noci.

Samozřejmě, že v okolí žádný taxi nestál, takže jsme se museli kousek projít a ze sídliště vyjít až k hlavnímu tahu, kde se to jimi hemžilo. Měli teď pěkné pré, když noční autobusy v Soulu stojí za prd a metro je zavřené.

„Ne, dobře se sedělo," přitakal s úsměvem a odhalil tak ty své ďolíčky.

Na chvíli jsme opět setrvali v tichu, ale nijak mi to nepřekáželo. Přijde mi, že mě i nějak bolí pusa, jak moc jsem dnes večer mluvila. Ne nadarmo se říká, že když se na akci extrémně nechce, většinou se ta akce stane tou nejlepší.

„Co to někdy zopakovat?" zeptal se naráz a já se div překvapením nezastavila.

To mě jako nepřímo zve na nějakou schůzku? Ne... určitě to myslí tak, že všichni můžeme zase někam jít. Jo, to je pravděpodobnější.

„Proč ne," pokrčila jsem rameny.

„Fajn, tak vyměníme si čísla?" zastavil se a mě v tu chvíli asi vypadly oči z důlku.

Takže rande. Fakt chci jít?

Je to vůbec otázka?

Jsem totální asociál, který zažil pouze jeden velmi neúspěšný vztah. Jasně, že tak nějak počítám s tím, že budu do konce života sama. A teď mám šanci to změnit, no nebyla bych blázen, kdybych neřekla ano?!

Proto jsem pouze mlčky vytáhla svůj mobil a vyměnila si s ním číslo. Bála jsem se, jak divná bude naše konverzace po tomhle, ale shodou náhod jsme byli velmi blízko hlavní ulice, kde taky stál taxík, který nás vzal domů.

V autě jsme si vyměnili jen pár slov, ale na mě začala pomalu padat únava, takže jsem si hlavu opřela o okýnko a sledovala osvětlené budovy, které se s tím, jak jsme mířili z centra pryč, neustále zmenšovaly. Bylo krásné, jak to všechno svítilo, ale akorát mě to uspávalo.

Byla bych i zadřímla, kdybych nezačala poznávat okolí. Už jsme se blížili ke mně.

Pak jsme projížděli kolem obchodu, kde pracuji a ve kterém se svítilo. Povzdychla jsem si při myšlence, že zítra mě opět čeká noční. Jak já se netěším... nebo těším? Sama nevím.

„Moment, zastavte mi tady, prosím!" vyhrkla jsem, když jsem na obrubníku spatřila něčí postavu.

Nemám tušení, co si od toho slibuji, možná to ani není on, ale nedokážu si vysvětlit, kdo by dobrovolně seděl v zimě před obchodem na obrubníku. Ten pohled mi byl tak známý, až se mi zdálo nemožné, že by to skutečně on nebyl.

„Počkej, jsi si jistá?" zeptal se Namjoon, když taxík zastavil o pár metrů dál.

„Jasně, skočím si ještě koupit něco do obchodu, pak jsou to jen dvě minuty cesty," usmála jsem se a začala šmátrat po své peněžence.

„Ne, to nechej být, je to na mně," chytil jemně mou ruku do své a zastavil mě tak v pohybu.

„Vážně?" zapochybovala jsem.

Přišlo mi divné, že by to za mě měl zaplatit. Hlavně, když taxi nejsou úplně nejlevnější.

„Jasně," opět se na mě příjemně usmál, což nešlo jinak než mu vrátit.

„Děkuji, tak... uvidíme se, dobrou noc," vylezla jsem z taxíku, a ještě na něj mávla.

Rozloučila jsem se taky s řidičem, zaklapla dveře, a pak se dívala jen na to, jak odjíždějí. V tu ránu se do mě opět dala zima a já se pro tentokrát musela dokonce přikrčit. Dnešní noc skutečně hází rekordy.

Na patě jsem se otočila a zamířila k obchodu. Pořád tam seděl. Nebyla jsem si sice nejprve jistá, jestli je to skutečně on, ale čím blíž jsem byla, tím více mi to bylo jasné. Má nejistota nejspíš pramenila z toho, že tentokrát na sobě měl poměrně teplou bundu.

„Ahoj," pozdravil mě a hned se postavil, když jsem k němu došla.

„Ahoj, co tady děláš?"

Nemám tušení, co ve mně tohle blbé ahoj vůbec vyvolalo. Opravdu jsem si myslela, že už ho neuvidím, no pak tam zůstával střípek naděje, že se ještě objeví. A nejlíp v daleko lepším stavu, než v jakém ode mě odcházel. Chtěla jsem věřit, že mu to něco málo, co jsem mu mohla dát, pomohlo. Ale zároveň jsem měla strach zjistit, že to nebylo vůbec k ničemu.

„Přišel jsem za tebou, ale nebylas tu," přešlápl na místě.

„Pracuju jen víkendy, jinak chodím do školy," vysvětlila jsem, a pak mu pokynula, ať jde dovnitř.

Na mé překvapení však zavrtěl hlavou a něco vytáhl z kapsy. Nebyla jsem schopná to v té tmě pořádně identifikovat, proto jsem se netvářila moc důvěřivě, když mi to začal podávat.

„Je to čokoládový bonbón," dodal, když viděl, že se k ničemu nemám.

„Proč?" nechápavě jsem se zamračila a nechala ho tedy, ať mi ho dá do dlaně.

„Dostal jsem ho v centru, ale schoval jsem ho, abych ho mohl dát tobě," nejistě se pousmál a mě došlo, že je to nejspíš úplně poprvé, co jsem na něm nějaký úsměv měla šanci spatřit.

Byť byl malý, no byl tam. A jeho výraz ve tváři to úplně změnilo. Vlastně mi teprve teď dochází, že vypadá o dost lépe, než jsem ho viděla posledně.

„Pomohli ti?" zeptala jsem se na to, co mě zajímalo asi nejvíc.

„Dali mi tuhle bundu," zatahal se za péřovku.

Byla o dost větší než on sám, ale vypadala opravdu teple. Snad už mu není alespoň taková zima jako mu byla předtím.

„A taky jsem dostal nějaké jídlo," pokýval hlavou, znovu přešlapuje.

„Pořád ale nemáš kam jít, že jo?" zamumlala jsem tiše a dočkala se pouze s vrtěním jeho hlavy.

Jasně, že jsem nemohla čekat víc. Lidí jako je on, je mnoho, ač je to velmi smutné. Můžou ho tam nechat pár nocí, dát mu jídlo, oblečení, ale dle mého názoru to není dlouhodobě udržitelné.

„Mluvil jsem ale s jednou paní, co tam pracuje a říkala, že kdybych chtěl, mohla by mi pomoci najít práci," dodal.

„Opravdu?"

To už je skutečný pokrok, teda... pokud se rozhodne do ní jít. Práce je základ. Z ní bude mít peníze a věci budou hned veselejší.

„Nevím, co jsem si myslel," sklopil znovu pohled a já se zatvářila nechápavě.

Co tím jako myslí?

„Myslel jsem si, že jsem skutečná troska, ale když jsem měl šanci spatřit jiné lidi... byli na tom hůř. Drogově závislí, nebo alkoholici. S pár jsem mluvil a mnohdy neměli ani ponětí o světě. Bylo to smutné."

Zdálo se mi, že ho to nějakým způsobem zasáhlo. Možná to skutečně k něčemu bylo a on se zamyslel nad tím, co by v životě mohl mít. Pořád neznám důvod, proč skončil na ulici, ale jsem ráda, že při nejmenším projevuje snahu o to, aby to změnil.

Možná má snaha nebyla až tak beznadějná, což?

***

Ahoj!

rozhodla jsem se, že tohle bude na delší dobu poslední díl této fan fikce. Nějak se nemůžu pohnout dál, nemám motivaci ani chuť. Rozepsaná určitě neskončí, jen to pár týdnů bude trvat, než něco vytvořím. Schovej se a najdi (Hide and Find) bude pokračovat beze změn.

Mějte se pěkně.

Andy