Give me love [Taehyung]

29. kapitola

Byl jeden z krásných jarních dnů a bylo konečně takové teplo, že jsem si mohla obléknout krátký rukáv. Slunce svítilo a nebe bylo bez mráčku. Na Soul sice nic neobvyklého, ale kupodivu to dnes ani se smogem nebylo tak kritické, přestože hlásili, že má brzy přijít žlutý prach z Číny. Je proto třeba si vychutnat tyhle dny, kdy můžeme být venku.

Rozhodla jsem kvůli tomu taky nejít do školy a raději si domluvit rande s Taehyungem, který dnes taky neměl nic na práci. On vzal deku, já připravila jídlo, které se jen tak nezkazí a společně jsme vyrazili do parku. Samozřejmě, že jsme nebyli jediní, koho tohle napadlo, hlavně když tak krásně kvetly stromy a celá atmosféra jako by z romantického filmu vypadla. Nebylo to však tak moc přelidněné jako o víkendech, kdy si pomalu nebylo, kde tu deku položit.

Normálně bych nad tím ohrnovala nos, protože na nějakou vekou romanťárnu fakt nejsem, no když jsem teď sama zamilovaná, vnímám to trochu jinak. Jindy otravné páry teď ignoruju, protože mám vedle sebe svou vlastní polovičku, která mě zaměstnává dostatečně.

„Nebudeš mít problémy, že nejsi ve škole?" zeptal se Tae, když jsme leželi na dece a pravou rukou, na které jsem částečně ležela, prohrabával mé vlasy.

„Zatím jsem nechyběla, takže to bude okay a spolužačka mi dá zápis," zamručela jsem spokojeně, a pak se překulila více na bok.

Přesně tak, abych se k němu mohla přitulit.

„Hodně to flákáš v poslední době," uchichtl se a já cítila, jak jeho hrudník následkem toho zavibroval.

„A kdo za to může," jemně jsem do něj píchla prstem a zavřela oči.

Nasávala jsem vůni okvětních lístků, které šly cítit všude kolem, ale tím, jak blízko jsem byla u něj, se to mísilo taky s jeho vlastní vůní. V poslední době hodně dobře voní. Nechci tím samozřejmě říct, že by mi předtím nevoněl, ale šlo vidět, že o sebe v tomto směru pečuje víc a víc.

Připisuji to však především faktu, že má konečně prostředky na to, aby si ledacos mohl koupit. Na to, jak nejistý byl ohledně celé té věci s focením, dostal pár docela dobrých nabídek a jelikož na stavbě už ho definitivně přestali potřebovat, rozhodl se je všechny vzít. Neřekl mi sice, kolik mu zaplatili, ale podle nového oblečení a toho příjemného parfému to určitě málo nebylo.

„Na mě nekoukej," zazubil se.

„Ah tohle je otravné," protočila jsem očima a sundala mu brýle, ve kterých jsem viděla celou tu dobu svůj odraz.

„Myslel jsem, že se ti líbím v brýlích," našpulil nespokojeně rty a na chvíli byl nucen přimhouřit oči z náhlého světla.

„To jo, ale takhle zblízka v nich vidím sebe a o to fakt nestojím," sklonila jsem se k němu blíž, dávajíc mu malou pusu na rty.

„A pak je docela nepohodlné tě líbat, když jsou tak velké," vyplázla jsem jazyk a naklonila se nad něj víc.

Ucítila jsem, jak mě bere kolem pasu a tiskne k sobě. Žádný další pohyb však neudělal, nejspíše si uvědomuje, že jsme pořád venku, a ne u mě v pokoji. Já se v poslední době přistihuji při tom, že docela zapomínám. Kolikrát se nechám fakt unést.

Co mi to jen provedl? Sama nevím.

„Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit," řekl, když jsem se odtáhla a jazykem si olízl rty.

Dělá to často a já mám pak akorát chuť ho začít líbat znovu.

„Povídej," pobídla jsem ho a u toho se uvelebila svým hrudníkem na jeho.

Své ruce jsem opřela vedle jeho hlavy, abych ho nezalehla svou váhou úplně a začala čechrat jeho vlasy. Nejspíš jsme na ně ujetí oba dva, protože vím, že to má taky hrozně rád.

„Včera jsem byl na castingu," zamrkal.

„Fakt?" zatvářila jsem se překvapeně, protože jsem netušila, že na nějaký casting jde.

„Vybrali si mě Hanmaroo Models do svého týmu," dodal.

Vykulila jsem oči a na chvíli i zastavila své ruce, nechávajíc je zapletené v jeho vlasech.

„Děláš si srandu? Oni si tě vezmou k sobě?!"

Neznám příliš mnoho modelingových agentur, ale o nějakých už jsem měla šanci slyšet, když dělám v jedné z nich brigádu. Hanmaroo Models není vůbec špatná. Účastní se přehlídek a focení po celém světě, ale největší zastoupení má především v Asii.

„Jo, podepsal jsem s nimi smlouvu prozatím na rok, a pak se uvidí podle toho, jak nám půjde spolupráce. Můžu se ale přestěhovat do apartmá, které nabízejí svým svěřencům," začal vysvětlovat.

Myslím, že jsem měla otevřenou pusu celou tu dobu do „o", když mi popisoval, kde se apartmány nacházejí a co dalšího v tom komplexu je. Přišlo mi úplně neuvěřitelné, že se to fakt děje.

Hrozně jsem mu přála, aby ho modeling začal živit, ale pořád jsem měla na mysli to, že prosadit se v této branži není jednoduché. Pak taky s takovou kariérou mnohdy začínají lidi už kolem šestnácti, ne-li dříve. On už je dávno mimo tuto věkovou kategorii.

Pak jsem taky byla hrozně dojatá, protože když si představím, kde byl, když jsem ho potkala, a kde je teď... je to neuvěřitelné. Během několika měsíců se sebral z naprostého dna a ukázalo se, že má daleko větší potenciál, než by si kdo mohl myslet.

„Co je? Proč brečíš?" zarazil se ve vyprávění.

„Já nebrečím," ohradila jsem se hned a prsty si setřela několik slz.

„To vidím," pousmál se nad mou marnou snahou mu to vyvrátit.

Nahlas jsem si povzdychla a posadila se.

„Jsem jen za tebe hrozně šťastná a..." odmlčela jsem se, chytajíc ho za ruku, když se posadil i on.

„pyšná a... dojatá a... prostě všechno," pokrčila jsem rameny a pevně ho objala, když mě vzal do náruče.

Miluju ty momenty, kdy mě přesně takto objímá. Objetí jsou má nejoblíbenější, i když... kdyby se mě někdo zeptal, co vlastně mám nejradši, tak bych si asi nebyla schopná vybrat. Zbožňuju zkrátka všechno.

„Děkuju," zašeptal mi do ucha.

„Za co?" zavrtěla jsem hlavou, když jsme se od sebe na kousek oddělili.

„Že jsi mi ukázala cestu," dal mi několik pramínků vlasů za ucho a sladce se pousmál.

„Někdy to potřebujeme," pokrčila jsem rameny.

Pořád si vzpomínám na to, jak zmatená jsem byla. Nebyla jsem schopná pochopit situaci, ve které se nachází a proč. Nevěděla jsem, zda mu pomoci nebo raději utéct pryč. Všechno se zdálo být... až moc komplikované.

Myslím, že ale nikdy nebudu litovat toho, že jsem to udělala. Nikdy nezalituji, že jsem mu pomohla.

A jsem hrozně šťastná, že můžu být součástí celé jeho cesty.

**

Už se blížíme ke konci, letos to snad doveřejním (doufám, že cítíte ten sarkazmus).

Teď vážně. Hrozně mi psaní chybí, ale nemám teď popravdě chuť psát s BTS či s kýmkoli jiným. Nemám prostě chuť na fan fikce - to je první problém, proč to ze mě teď leze jak z chlupaté deky.

Druhý problém je, že se toho teď děje moc - budu dělat státnice, do toho pracuju a mám pocit, že z toho za chvíli zešílím. Vůbec nebudu slibovat, že se to nějak zlepší po tom, co ty zkoušky udělám (jestli vůbec), ale fakt bych si to přála a přála bych si zase psát.

Tak uvidíme :)

Andy