Give me love [Taehyung]

5. kapitola

Prosím všechny, aby si znovu přečetli čtvrtou kapitolu, protože se mi podařilo do ní zveřejnit místo skutečné čtvrté kapitoly, kapitolu pátou.

****

Usnula jsem.

V jednu chvíli jsem seděla na otočné židli u svého stolu, sledovala, jak klidně spí, no a v té druhé jsem to sama zalomila v té, snad nejméně pohodlné, pozici, jaká existuje. Byla jsem prostě vyčerpaná. Fyzicky ani nemluvím vzhledem k tomu, že jsem se po noční a den před ní pořádně nevyspala. O tom psychickém stavu by bylo možné taky diskutovat.

Probudil mě nějaký zvuk, který jsem nebyla schopná identifikovat. Polekalo mě to až tak, že jsem z té židle slétla rovnou na zem. Jasně, ještě se musím zmrzačit, aby tento den za něco stál.

„Jsi vzhůru?" bylo to první, co ze mě vylezlo, když jsem ho uviděla, jak sedí na posteli a hladí mou kočku.

Ta si mu spokojeně hověla na nohách, nadšeně mu drápy masírovala břicho a příležitostně olízala ruku jemu nebo packu sobě. To je zrada, nespletla si ho se mnou?!

„Už nějakou dobu, nechtěl jsem tě ale budit," odvětil a já zjistila, že je to snad ta nejdelší věta, co jsem z něj zatím dostala.

„Máš pěknou kočku, jak se jmenuje?" začal ji drbat, což se jí samozřejmě víc, než líbilo.

Labužnicky otáčela hlavu tam, kde přesně chtěla, aby ji drbal.

„Micka," odvětila jsem prostě.

Objevila se tu u nás ani nevím jak. Moment... vlastně si to pamatuji docela barvitě. Samozřejmě, že jsem měla zakázáno si tady pořídit jakékoli zvíře. Náš byt je malý a podle mámy tu zkrátka nebyl prostor na zbyt. Jenže jednou, zrovna v době, kdy nás opustil táta, což pro nás bylo docela těžké období, se tu zjevila ta kočka. Přiznávám, že tehdy, když se ke mně přidala cestou ze školy, jsem se rozhodla to jen zkusit a nečekala jsem, že by to mohlo projít. Vzala jsem ji domů a ukázala mámě. Počítala jsem s tím, že mě s ní vykopne ven, ale ona byla v tu chvíli tak nervově labilní, že jakmile tu nebohou toulavou kočku, která byla téměř samá kost a kůže, uviděla, rozbrečela se a začala vytahovat nejrůznější jídlo z lednice.

To znamenalo jediné – Micka zůstává.

Jsou to už čtyři roky, co ji máme a je to náš mazlíček největší. Náš život se vlastně od té doby netočí kolem ničeho jiného, než jsou peníze a kočka. Peníze prostě vypustit nejde a vzhledem k naší bídné situaci po odchodu táty, je potřeba toto téma řešit.

Kočka je spíše pozitivní věc. Člověk pořád řeší, kde je, co dělá, co chce a podobně. Můj život by bez ní byl asi pěkná nuda, což?

„Je ti aspoň trochu lépe?" zeptala jsem se na to, co mě zajímalo asi ze všeho nejvíc.

Netuším, na jak dlouho jsme oba vytuhli, ale očividně mi to stačilo na nějaké to nastartování. Horší bylo, že s pracujícím mozkem mi začalo docházet, že jsem si vlastně přivedla domů kluka bez domova. Vůbec ho neznám a co hůř... moje úplně první zkušenost s tím byla, když se snažil vykrást obchod. Jak můžu vědět, že se nepokusí ukrást něco i tady?

Jak můžu vědět, že nemá nějakou nemoc jako je AIDS nebo nepřenáší vši, blechy či cokoli jiného, co se dá na ulici chytit?

Až teď mi dochází, jak impulzivně jsem jednala, když jsem ho tu přivedla. Protože jestli přenáší nějaké parazity, tak ti si nejspíš už hoví naprosto šťastní v mých peřinách.