Give me love [Taehyung]

3. kapitola

Popravdě, jásala jsem, když několik dalších hodin nikdo nepřišel. Obchod zel prázdnotou a jediné, co jím šlo slyšet bylo ztlumené rádio a klukův tichý dech. Z toho všeho asi usnul, protože mi v náručí nějak moc ztěžkl. Nestěžovala jsem si. Bylo to pro mě o dost pohodlnější při vědomí, že vlastně spí. Cítila jsem se divně, když jsem ho objala a věřím, že by se on cítil nejspíš stejně, kdyby nebyl ve stavu, v jakém přišel.

Slabě jsem třela jeho ramena ve snaze zahřát jeho kůži o něco rychleji. Netuším však, jestli to vůbec pomohlo. Pořád byl v obličeji bílý jak smrt. Přinejmenším na Asiata jo, vzhledem k tomu, že ti mají od přírody spíš snědší, možná lehce oranžový tón pleti.

Po páté hodině jsem ho však musela už pustit. Začali přicházet první zákazníci. Naštěstí jsem ho za ten pult usadila tak šikovně, že si ho žádný z nich nevšiml. A pokud ano, nedali to najevo. Lidi jsou tu většinou zvědaví, čekala bych, že se budou zajímat. No zdá se, že ho skutečně žádný neodhalil – což je jedině dobře.

V šest přesně se tady objevila již zmíněná Sandra. Samozřejmě, že se divila a ptala se, kdo to je. Mávla jsem však jen rukou a začala ho budit.

„Vyperu ji a přinesu na příští směnu," slíbila jsem jí, ukazujíc na deku.

To bylo taky to jediné, co jsem vlastně řekla. Netušila jsem, jak to vysvětlit a byla jsem tak utahaná, že se mi ani nic vysvětlovat nechtělo. Byla jsem neskonale vděčná, že se mi ho podařilo vzbudit a vytáhnout na nohy. Byl pořád dost malátný, ale držel se statečně.

„Do háje, tu je kosa," zamručela jsem si pod vousy, když jsme oba stáli venku.

Odezvou mi bylo mlčení – asi jako vždy.

„Máš kde jít?" zeptala jsem se a tentokrát se na něj podívala, abych zjistila, jestli mě ještě vnímá.

Vypadal pořád dost ospale a sotva zavanul lehký větřík, nanovo se roztřásl. Chudák.

Aniž bych přemýšlela, znovu jsem přes něj přehodila Sandřinu deku a v duchu si poznamenala, že jí budu muset koupit novou.

„Děkuji," šeptl.

Kývla jsem a nejistě přešlápla na místě. Vzhledem k tomu, že jsem se nedočkala odpovědi na svou otázku, tak asi sám neví, kam půjde. Panebože, proč? Proč mi tohle děláš? Chceš mi tím jako něco naznačit? Měla bych si více vážit toho, co mám, nebo o co ti jde?!

„Nemáš zač," řekla jsem jen, a pak se na patě otočila.

Minule jsem mu dala jídlo, teď jsem mu poskytla místo, kde mohl v teple strávit noc. Mohla jsem z toho mít pěkný problém a budu doufat, že si to Sandra nechá pro sebe. Už nemám, co bych mu více nabídla.

Jediné, čeho mám aktuálně dostatek jsou akorát výčitky svědomí. Těch se ve mně hromadilo s každým krokem víc a víc. Přišlo mi až nemožné, že ve mně někdo dokáže vzbudit tolik pocitů naráz. V duchu jsem se nabádala k tomu, že se prostě nesmím otočit. Jenže to nešlo...

Doufala jsem, že tam alespoň už nebude, když to mé, aktuálně vcelku labilní, já, udělalo.

Omyl.

Znovu jsem ho měla před očima, jak sedí na obrubníku, zabalený v dece a třese zimu.

Nevím, po kolikáté dnes už, ale zas a znovu jsem si musela povzdechnout. Aniž bych to svým nohám musela přikazovat, změnily směr a rozešly se zpět k němu. Když jsem byla už u něj, uslyšel mé kroky a zvedl hlavu.

V ten moment, kdy jsme se opět střetli pohledy a já měla šanci si prohlédnout ten bledý a strhaný výraz, mi došlo, že to jinak nejde. Nemůžu ho tady nechat a přestože vím, že tohle není dlouhodobé řešení, potřebovala jsem alespoň teď uchlácholit svou mysl tím, že mu třeba můžu pomoci.

„Pojď se mnou," drapla jsem ho za ruku.

Neřekl ani půl slova a slepě mě následoval jako pejsek. Pořád jsem se ujišťovala, že je za mnou a snažila se jít takovým tempem, aby mi stačil. Očividně byl pořád ještě moc prokřehlý a stále trochu vrávoral. Byla jsem připravená ho při nejhorším chytit, ale nejsem si jistá, jak bych uspěla vzhledem k našim rozdílným proporcím. Možná bych alespoň zmírnila jeho pád.

Nebydlím od obchodu daleko, vlastně jsou to dvě minuty cesty rychlou chůzí. S ním to trvalo asi čtyři. Jakmile jsme vstoupili do příslušné budovy a vyjeli také do správného patra, začala jsem se modlit.

Mé modlitby nabíraly na intenzitě, když jsem strkala klíček do zámku.

Buď to byla náhoda anebo je tam nahoře opravdu někdo vyslyšel, ale doma nikdo nebyl. Zůstal tam po mámě jen lístek se vzkazem, že má dneska opět dvanácti hodinovou službu.

„Vyzuj se," pokynula jsem mu, a když tak učinil, nemohla jsem přestat zírat na boty, které snad zažily i třetí světovou.

Byly příšerné. Vlastně... všechno jeho oblečení bylo příšerné. Nejen kvůli němu, ale taky kvůli tomu, jaká zima mu nejspíš pořád je, jsem automaticky začala mířit do koupelny.

„Dáš si vanu a já ti dám nějaké oblečení, jsi pro?"

Nečekala jsem ani na odpověď a začala napouštět teplou vodu. Co teplou, téměř vařící. Nejspíš bude mít problém do ní vlézt, ale aspoň mu déle vydrží a pořádně se prohřeje.

„P-počkej," zastavil mě, když jsem se měla k odchodu.

Zvedla jsem hlavu směrem k němu a pozdvihla obočí. Opět bylo těžké chytit jeho oči, protože koukal někam do země.

„Proč?"

Na to jsem neměla odpověď. Netuším, proč jsem ho tu vzala. Netuším, proč jsem se na něj prostě nevykašlala. Kdyby to byl kdokoli jiný, udělala bych totéž?

Tahle situace je pro mě nová asi stejně, jako je pro něj.

„Buď opatrný, až polezeš dovnitř," bylo jediné, co jsem odpověděla.

Rychle jsem se rozešla do svého pokoje, vytahujíc osušku, kterou normálně používám já, a pak nějaké oblečení, co tu zbylo po mém ex. Jemu to nejspíš bude o něco větší, ale určitě lepší než nic.

Mířila jsem zpět do koupelny a po krátkém zaklepání – abych se ujistila, že ještě není nahý nebo tak něco – jsem vlezla dovnitř. Nahý skutečně nebyl, zaplať pánbůh, ale stihl si sundat černou mikinu i tričko.

V tu chvíli, kdy jsem měla šanci spatřit jeho obnaženou horní část těla, jsem zamrzla na místě, neschopná jakéhokoli dalšího pohybu. Nebylo to snad proto, že bych v životě mužské tělo neviděla, jde o to, co jsem na něm viděla.

Byl příšerně pohublý, nebála bych se říci, že to celé hraničilo s podvýživou. Viděla jsem jen záda, ale i ta stačila k tomu, abych se zhrozila na místě. A co teprve bledá kůže, na které se začínaly tvořit jistě nemálo bolestivé podlitiny.

Tvořily pavučinu, napovídaje, že se mu určitě nestaly náhodou. Někdo ho musel kopnout přesně do těch míst, které fialověly.

Co se to děje? Co je to se světem, co je to se společností? Co je to s nimi, že dopouští, aby se něco takového dělo? Ba naopak, jsou toho příčinou.