Give me love [Taehyung]

23. kapitola

Sbalila jsem veškeré věci ze stolu a začala je rvát do kabelky. Zdálo se téměř nemožné, aby se to tam všechno vlezlo, protože věcí bylo hodně a kabelka byla malá. Tuším, že až přijdu domů, budu si nadávat za to, jak jsem si všechny pracně napsané poznámky skrčila, no teď je mi to jedno.

Měla jsem docela na spěch, protože jsem potřebovala chytit dobrý spoj přímo do práce. Dneska se měl fotit photoshoot pro nějakou pánskou značku obleků. Hodně jsem se na to těšila, protože do teď jsem byla pouze u focení dívek či žen.

Přestože teď už se nepovažuji za úplně singl, tak pokochat se chlapem, který je mimo mou ligu, to mi nikdo zakázat nemůže, ne?

Když už jsme u toho mého statusu, je divné o sobě takto přemýšlet, ale přišlo to nějak samo. Po tom, co jsme strávili s Taehyungem celý víkend společně, začalo mi tak nějak docházet, že už jsem vážně ve vztahu.

Od té doby uběhl asi týden, protože dneska je pátek. S Tinou jsem nemluvila a popravdě se s ní i trochu bojím potkat. Nechci se hádat. Jsem hodně dobře naladěná a obávám se, že konfrontace s ní by to akorát pokazila.

Viděla jsem ji na pár hodinách, a pak i venku s Yoongim a tou jeho partou. Ne, že bych se před ní schovávala, kdyby pohlédla mým směrem, tak ji samozřejmě pozdravím. Buď si mě opravdu nevšimla, anebo mě sprostě ignorovala. U Tiny člověk nikdy neví.

Mrzelo mě, že to je mezi námi takové, ale po druhé straně si asi ještě lítám v tom obláčku zamilovanosti, kdy je mi to jedno. Dávám tomu tento týden, pak z něj hodlám slézt a začít to řešit. Je to má nejlepší kamarádka, jasně, že to jen proto, že mám momentálně růžové brýle na očích, nenechám jen tak.

„Denny, ahoj," vyrušil mě z přemýšlení něčí hlas.

„Jé, ahoj," pozdravila jsem Namjoona.

„Jak se máš? Dlouho jsme spolu nemluvili," usmál se mile a přidržel mi i dveře na cestě ven z učebny.

„To máš pravdu. Já se mám docela fajn. Elsa je naprosto úžasná, a ještě jednou ti děkuji, že jsi mi o té nabídce dal vědět," poděkovala jsem.

Uvědomuji si moc dobře, jaké štěstí jsem měla, že se mi o tom rozhodl říct a vlastně se tak trochu podílel i na tom, že mě vzali. Ne sice přímo, ale nejspíš to u Elsy vyvolalo dojem, že jsem důvěryhodná, kdy mě doporučil přímo on.

Navíc jeho otec řídí společnost, která to celé vede. Takže si člověk asi dokáže představit, z jak bohaté rodiny pochází. Oh, ne, já si to raději ani představovat nechci nebo by se mi udělalo nevolno.

„To jsem rád, taky jsem od ní slyšel, že se fakt snažíš a jsi šikovná," srovnal se mnou krok.

Mířili jsme z budovy ven do vcelku pěkného jarního dne. Svítilo sluníčko, stromy se začínaly zelenat. Opravdu šlo cítit ve vzduchu jaro – teda krom nikdy nemizícího smogu, ale na ten si člověk časem zvykne.

„To mě těší," úsměv jsem mu opětovala.

„Podívej, spěcháš hodně? Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit," zastavil se a já tím pádem taky.

„Trochu jo, ale asi se nic nestane, když přijdu o něco později," mrkla jsem na hodinky, a jakmile jsem zjistila, že hodina skončila vlastně o něco dříve, poukázala jsem na lavičku kousek od nás.

„Tak povídej," posadila jsem se, pokládajíc svou kabelku vedle sebe.

Měla jsem chuť si vytáhnout sluneční brýle, ale nebylo by zrovna dvakrát slušné s ním mluvit bez očního kontaktu. Podle toho, jak se tvářil, to bylo asi něco vážného.

„Dozvěděl jsem se, proč jste se s Tinou posledně pohádaly," řekl narovinu a přiznávám, že mě tím nemálo překvapil.

„Aha... kdo ti to řekl?"

„Ale znáš to, Yoongi z Tiny dostane všechno a když mu řekla tohle, řekl to i mně no a... tak dále," mávnul rukou.

To mě mohlo napadnout.

„Jo ták," zamumlala jsem.

Nebylo mi příjemné se k tomu vracet a neměla jsem ani chuť to řešit, ale zase vidím šanci v tom mu všechno narovinu vysvětlit, když už jsme u toho.

„Podívej, já si tě fakt cením jako kamaráda. Ale z mé strany v tom není víc. Na začátku jsem si říkala, že kdyby přeletěla jiskra, nebránila bych se, ale..."

„Nepřeletěla," dodal za mě a já poznala, že ho to mrzí.

„Je mi to líto," dotkla jsem se jeho ruky, když sklopil pohled.

„Je to kvůli tomu klukovi, co s námi byl na karaoke?"

„Jsme teď spolu, ale než dojdeš k nějakým závěrům, tak jsem to rozhodně neplánovala. Navíc v době, kdy jsem se poznala s tebou, jsem o něm v tomto směru vůbec nepřemýšlela. Prostě se to stalo," snažila jsem se mu vysvětlit.

„Aha," zaznělo z jeho strany.

„Ale teď s ním chodíš," konstatoval.

„No, jo..." povzdychla jsem si.

Cítila jsem, že tohle přiznání není zrovna v dobrou dobu. Ne, že bych si Taehyunga chtěla nechávat pro sebe a nikomu neříct o tom, co mezi námi je, ale předpokládala jsem, že pro Namjoona bude odmítnutí už tak těžce stravitelné. No a co teprve přiznání, že už jsem de facto s někým jiným. Neměla jsem v plánu to na něj vychrlit najednou, ale nechtěla jsem mu ani lhát, když už spolu o tom mluvíme.

„Okay, jsem rád, že mi to říkáš narovinu," kývnul hlavou.

„Fajn. A co teď? Pochopím, když mě nějakou dobu nebudeš chtít v blízkosti."

„Jsem v pohodě. Možná mě to trochu mrzí, ale nikdy jsi mi vlastně nedala nějakou naději, takže ti fakt nemám co vyčítat. Jsi jedna z mála, co je fakt fér, díky," kupodivu se i usmál.

„To se mi upřímně ulevilo. Takže... můžeme obrátit list?" navrhla jsem.

„Jo, co třeba na stránku, kde se usmíříš s Tinou? Je fakt nesnesitelná," zaúpěl.

Zatvářila jsem se překvapeně, ale následně se zasmála nad jeho protáhlým obličejem.

„Jakto?" uchichtla jsem se.

„Je to fajn holka, ale celý týden se od nás nehnula a... možná si to nemyslíš, ale i kluci občas potřebují nějaký čas pro sebe," převrátil očima.

„Čas pro sebe jo," bavilo mě to víc a víc.

Vypadal totiž docela zoufale.

„Jo, bavíme se o různých věcech, ale kvůli ní to nejde. Začínám být z toho docela frustrovaný, ostatní taky, ale samozřejmě ji nechceme nějak urazit. Ještě k tomu, když chodí s naším nejlepším kámošem."

„Takže jí máte plné zuby," konstatovala jsem.

„To jsi řekla ty," opáčil se smíchem, ale právě podle něj mi došlo, že přesně tak to je.

„Uvidíme, tento víkend pracuji, ale příští týden to už hodlám urovnat. Tvé utrpení nebude trvat dlouho," poplácala jsem ho přátelsky po ramenu, a pak se zvedla k odchodu.

„Teď už fakt musím jít, jinak přijdu pozdě," omluvila jsem se.

„V pohodě, jen běž. Tak v pondělí, ahoj!" rozloučil se, což jsem mu opětovala, a pak uháněla na metro.