Give me love [Taehyung]

18. kapitola

Zima se přehoupla v jaro. Pomalu ale jistě se začalo oteplovat a během března jsem byla dokonce schopná změnit svou huňatou zimní bundu za jarní kabátek. Když foukal studený vítr, musela jsem se zahalit a nejlíp okolo sebe omotat hrubší šátek. Když však bylo bezvětří, byla to paráda.

Příroda se pomaličku začala probouzet a s ní se budila taky dobrá nálada nejen má vlastní, ale i lidí okolo.

Taehyung sehnal permanentní nocleh na ubytovně. Byla jsem za něj neskutečně šťastná, že se mu podařilo najít místo, kam může každý večer složit hlavu. Od té doby u mě už ani jednou nepřespal. Zvala jsem ho, ale pokaždé odmítl. Přestože mě to trochu mrzelo, protože mi začínal dost chybět, respektovala jsem to.

Potkávali jsme se poměrně pravidelně, pokud mi to škola dovolila. Taky pořád pracoval na stavbě a jelikož se prokázal jako spolehlivý člověk, dávali mu pořád více práce. Byl sice unavený, ale měl za to velmi pěkné peníze. Nebylo toho sice dost na to, aby mohl jít do nějakého bytu, no stačilo to právě na ubytovnu a nějaké základní věci, které si člověk musí koupit.

Další pozitivní věcí bylo, že jsem uspěla na pohovoru, který jsem díky Namjoonovi mohla absolvovat. Měla jsem zatím tu čest, být v práci čtyřikrát a pokaždé se mi tam moc líbilo. Možná to bylo o něco náročnější než prodávání v obchodě, ale daleko rychleji to utíkalo a měla jsem pocit, že jsem na místě, kde se můžu mnohé dozvědět.

Nikdy mě modeling ani podobné věci příliš nebraly, ale popravdě jsem byla nemálo překvapená, kolik úsilí a lidské práce stojí za vcelku obyčejným focením pro nějaký časopis.

Modelku bych dělat určitě nechtěla a nemám na to ani proporce, ale pokud by mi nevyšla má vysněná dráha spisovatelky, nevadilo by mi se uplatnit v této branži jako nějaká organizační síla. Navíc si nemyslím, že by někdo z lidí, kdo tam pracuje, platově nějak strádal. Všichni to byli lidi se vkusem a šlo na nich vidět, že o sebe pečují – značkové oblečení, dokonalý make-up. Musela jsem hodně vylepšit své vlastní oblékání, abych se alespoň trošku přiblížila standardu.

Sečteno a podtrženo, všechno se zdálo být veselé.

„Deny, kam chceš jít? Pojíme až v karaoke nebo dáme večeři před?" vzala mě kolem ramen Tina, velmi dobře naladěná na dnešní odpoledne.

Taky jsem se těšila, přiznávám. Mám dnes narozeniny a rozhodly jsme se, že to půjdeme zapít do karaoke. Miluju karaoke, přestože jsem v tom docela hrozná. Je to tu sice na každém rohu, ale nemívám často příležitost a ani parťáka, se kterým bych tam mohla jít. Necítila jsem se pohodlně před každým.

„Co to objednat tam? Alespoň se nemusíme stěhovat," zastavil se Yoongi vedle ní, dávaje ruku pro změnu kolem jejích ramen.

Překvapeně jsem nadzvedla obočí. Něco mi uniklo?

„Já jsem taky pro, místo dvou hodin zaplatíme tři," Namjoon se zastavil po mé pravici.

To jsem neměla slov už vůbec.

„Nevadí ti, že se přidají, že ne?" zašeptala mi Tina do ucha tak, aby to žádný z kluků neslyšel.

V duchu jsem zaúpěla a trochu od ní odstoupila, takže její ruka sjela z mého ramene. Nechtěla jsem je tam. Ne proto, že by mi vadili, ale měl to být náš večer. Místo toho se zase budu koukat na to, jak se pořád tulí ke svému příteli a zároveň si budu muset dávat pozor, abych nevzbudila nějaké plané naděje u Namjoona.

Plus je tady ten zpěv, který si dozajista nevychutnám tolik, jako kdybychom byly jen my dvě.

Zamrzelo mě to a naštvalo zároveň. Od doby, co si s ním začala, tak na mě totálně kašle. A pokud jdeme někam ven, jde i on. Nemám proti němu vůbec nic, ale takhle vypadá, jako by byl její siamské dvojče. Všude spolu.

„V pohodě, jsem taky pro objednávku v karaoke," nahodila jsem úsměv a vydala se skrz bránu naší univerzity ven.

Slyšela jsem je štěbetat hned za sebou, takže vím, že mi byli v patách. Rozhlížela jsem se po okolí a přemýšlela, jakou nejkratší trasu do našeho oblíbeného norebangu zvolit. V zorném poli se mi však objevil někdo nečekaný.

Zarazila jsem se a lépe zaostřila, hledíc na Taehyunga, který stál s něčím v ruce a koukal kolem sebe. Jakmile se naše pohledy střetly, usmál se a vypadalo to, jakože se chce rozejít ke mně. Díky tomu mi odhalil věc, co držel v ruce. Ta mě donutila se usmát taky. Donesl mi květinu.

Netuším, co to bylo zač, na to byl moc daleko, ale chtěla jsem to hned zjistil. Překazil mi to však Namjoon, když mi dal ruku na rameno a začal mluvit něco o metru.

Mávla jsem rukou a rozešla se ke člověku, který váhavě stál opodál. Věděl, že jsem tam s nimi a nejspíš ho to dost znejistilo.

„Ahoj!" pozdravila jsem ho nadšeně a popravdě, musela jsem hodně ovládat své koutky, aby zůstaly v relativním klidu a já se nezubila jako blázen.

Moc ráda jsem ho ale viděla a už jsem i v takové fázi, že jsem schopná si to bez problému přiznat. Něco na něm je. Není mi lhostejný a myslím, že ho mám ráda. Jestli jen jako kamaráda nebo někoho jiného... to budu ještě muset zjistit. Každopádně vím, že jeho přítomnost má na mě zvláštní účinky. A to v dobrém slova smyslu.

„Ahoj, přišel jsem... no, vím že máš dnes narozeniny, tak jsem ti přišel říct vše nejlepší," podal mi květinu, co držel v ruce.

Byla to růže, byla jedna a nebyla ničím ozdobená. No už jen to, že mi ji donesl, mě hrozně moc potěšilo.

„Děkuji, to je moc milé," vzala jsem si ji.

„Myslel jsem, že bychom mohli dnes něco podniknout, ale nejspíš už máš plány, viď?" nahlédl za mě a já následovala jeho pohled.

Hleděly na nás tři páry oči. Dvoje dost nechápavě a jedny, konkrétně ty kamarádčiny, docela naštvaně. Nevím, proč měla takový výraz. Sice mi na něj svůj názor už řekla, ale oni dosud nikdy neměli šanci se potkat. Nemůže přece vědět, že on je Taehyung. Navíc měl na sobě dnes docela pěkné oblečení. Vypadal... vypadal opravdu dobře. Líbil se mi v něm.

„Tak trochu, ale to nevadí, můžeš se přidat!" navrhla jsem.

„Já nevím. Neznám se s nimi, nebude to divné?" poškrábal se za krkem nejistě.

„Seznámíš se, na tom nic není. Jdeme do norebangu a dáme si tam něco k jídlu. Tak pojď," popadla jsem ho za ruku a než stačil protestovat, mířili jsme k partě mých kamarádů.

Nejspíš jsem sama měla trochu pochybnosti o tom, jak celé to odpoledne bude probíhat, ale jedno jsem věděla jistě – dneska je to můj den a já chci, aby byl semnou.

**

A máme tu další díl! Mockrát děkuji za ohlasy u minulého a jen doufám, že tady budou tytéž (klidně jich může být i víc :D).

Pak jen vás trošku navnadím - napsala jsem pokračování Things we wanted a jsem z něj nadšená! Až dokončím Schovej se a najdi, tak to s ní pěkně rozjedu. Kdo netuší, očem zmiňovaný příběh je, doporučuji přečíst, případně proletět, ať pak zhruba víte o co go.