Give me love [Taehyung]

20. kapitola

„Ne to neudělal!" vyjekla jsem a nahlas se rozesmála.

Vzápětí se ke mně přidal i Taeho smích. Nedivím se mu ale, určitě se tu před ním nemálo ztrapňuji, když jsem tak rozvášněná nad obyčejným sitkomem.

Z nějakého důvodu mi to však bylo jedno. Necítila jsem se blbě či nepříjemně. Byla to sranda.

„Na, dej si radši brambůrku," viděla jsem i v šeru, které panovalo v našem obýváku, jak protočil očima a než jsem stihla říct švec, nacpal mí pár brambůrků do pusy.

Nasadila jsem nakrknutý obličej, ale vzápětí je začala za doprovodu chroustajících zvuků zpracovávat.

„Je už pozdě, neměli bychom jít spát?" zeptala jsem se, když jsem všechno spolkla a rozsvítila obrazovku telefonu.

Byly pomalu dvě hodiny v noci. Normálně bych byla už fakt unavená, protože ráno jsem musela vstávat do školy, ale teď jsem nechtěla, ať tahle noc skončí. Na to, jak naštvaná jsem po odchodu z karaoke byla, mě to díky společným chvílím s ním rychle přešlo. Po cestě ke mně jsme nakoupili nějaké nezdravosti a na druhou večeři si objednali pizzu.

Byl to skvělý večer a já si přeju, aby trval do nekonečna.

Bohužel, naše otvírající se pusy si přejí opak.

„Je mi fajn, ale možná bychom to měli už vypnout a pokusit se spát," usmál se a vzápětí se začal zvedat z gauče.

Sledovala jsem, jak ze sebe oprašuje veškeré drobky a natahuje se po ovladači, aby mohl vypnout televizi.

Nechtělo se mi absolutně nic, jen ho sledovat, jak uklízí a vychutnávat si ten pohled.

Eh, vážně?

„Tak co?" probudil mě z přemýšlení.

Tedy nevím, zda to byl on anebo to bylo mé ironické já, říkajíc, že bych měla brzdit.

Jenže... mně se nechce. Přijde mi, jako bych právě teď sebrala odvahu na všechno, co se mi poslední dny honí hlavou.

Navíc mám pocit, že dnešní večer mě v tom všem ještě utvrdil. Je mi s ním dobře a jen přátelské úmysly v tom nebudou. Nemám však nejmenší tušení, jak to vidí on. Nevyznám se v něm v tomto směru a není se vlastně ani čemu divit. Přestože si myslím, že umím lidi poměrně dobře číst, u něj to tak snadné zase nebylo. Uměl dobře zakrýt to, co si myslel, pokud chtěl.

A další věc je to, že v případě nějakých milostných vztahů zas tolik zkušeností taky nemám. Přítele jsem měla jen jednoho a jedině, pokud druhá strana jasně dá najevo, že má zájem, jsem schopná to poznat. Takže natvrdlá nejsem, ale znalkyně taky ne.

To je docela prekérní situace, což? Všechno, co se doposud stalo, jsem vždy iniciovala já. Vzala jsem ho za ruku, anebo ho objala na přivítanou či na rozloučenou. Nikdy mě neodstrčil nebo nedal najevo, že by se mu to nelíbilo. Pak tu ale byla šance, že měl zkrátka strach mě v tomto směru natvrdo odmítnout. Pořád mám na paměti, jak velkou vděčnost ke mně cítí. Zapomenout na to je totiž nemožné, když mi to tak často připomíná.

Nechci ale, aby v tomto směru dělal něco z vděčnosti. Možná proto mám i strach vyložit karty na stůl.

A to je třeba dodat, že pokud to udělám, bude to zcela poprvé v mém životě. Zatím nikdy jsem neudělala první krok.

„Hm? Jo už jdu," vzpamatovala jsem se a odstrčila deku, pod kterou jsem celou dobu ležela.

Na okamžik jsem nechápavě zamrkala, když se mi objevily jeho ruce v zorném poli, avšak ty mé nepotřebovaly popud, aby se chytily a on mě tak vytáhl do stoje.