Give me love [Taehyung]

17. kapitola

Stálo mě poměrně dost sil, abych Taehyunga přemluvila a on zůstal na oběd. Hrozně se bál potkat s mou mámou. Napadlo mě sice, že je tu ta možnost, že ho ona taky viděla někdy dřív – nejspíš toho se i bál. Pak jsem si ale řekla, že to nebudu řešit. Ono se to nějak vyvrbí. Další věc je, že já už ho nechci před ní skrývat. Chci ho tu nechat přespat nebo ho sem pozvat, i když ona tady bude.

Kupodivu to v závěru dopadlo dobře. Společně jsme si dali oběd a máma byla tak unavená, že se odklidila k televizi. Neměla ani potřebu ho nějak detailně zpovídat. To nám situaci značně ulehčilo, co si budeme povídat.

Uklidila jsem proto nádobí, a pak jsme se zavřeli do mého pokoje. Musela jsem napsat esej do školy, protože mi už hořel termín. Sice pořád argumentoval, že půjde, ale já neviděla vůbec žádný význam v tom, aby odcházel. Máma ví, že je tady a nemá s tím problém. Nepřekáží mi tu a stejně nemá, kam jít.

Ach jo, fakt umí být pěkně tvrdohlavý.

Navíc se od té malé pusy v autobusu chová trochu divně. Nezazlívám mu to vzhledem k tomu, jak to do teď s holkami měl – nijak. Snažila jsem se na to nemyslet, ale přiznávám, že to ve mně taky něco zanechalo.

Nejhorší bylo, že ty myšlenky přicházely zrovna, když jsem potřebovala přemýšlet nad tím, o čem bude ta slavná esej.

„O čem píšeš?" vyrušila mě osoba, která byla aktuálně předmětem mých myšlenek.

„Mám napsat stránku a půl na téma: Okamžik, co ve mně něco zanechal.," Přečetla jsem nadpis ze svého papíru.

Přestože to musí být tištěné, já zkrátka preferovala papír a propisku. Pak jsem to vždy přepsala do počítače a ten mi alespoň opravil nějaké chyby. Když jsem však před ním seděla a vymýšlela, co bych asi tak napsala, nějak nepřicházela múza.

Nejlepší je se schoulit s blokem v mém oblíbeném křesílku, které se mi podařilo do tohoto pidi pokoje vměstnat. To pak nápady většinou přicházejí samy.

Jenže teď tu byl on – potenciální narušitel, a pak ten moment v mé hlavě.

Počkat... moment?

Oči se mi rozšířily a já se jako na povel začala usmívat.

To je ono! Napíšu o tom, jaké to bylo. Co jsem cítila, a co to ve mně zanechalo. Zabiju dvě mouchy jednou ranou – esej, a pak můj osobní deník, který by to večer stejně nejspíš schytal, protože všechno, co mi nedá spát, na konec skončí v něm. Pohltí všechno – dobré i špatné. I když je přirozené, že to dobré si později v té hlavě zase znovu najdu a s chutí na to vzpomínám.

„Zajímavé, co vlastně studuješ?" zeptal se.

„Literaturu a tohle mám do kreativního psaní," vysvětlila jsem.

„Já na knihy nikdy moc nebyl," povzdychl si a pohledem sjel na mou knihovnu, která doslova kypěla všemi možnými knihami.

Knihy jsou má vášeň, a to musím ještě dodat, že mám i čtečku. Ta je taky plná knih a používám ji nejčastěji, když chci číst mimo domov – autobus, vlak nebo metro. Je lehká a vždy si v ní vyberu něco, na co mám chuť.

Doma však nedám dopustit na klasickou knížku.

„Nechtělo se ti nebo v čem byl problém?"

„Asi... nechtělo, sám nevím," odpověděl.

„Tak co zkusit nějakou mou? Můžu ti jich pár doporučit. Třeba, když tomu dáš šanci, změníš názor. A když ne, tak se přece nic neděje," navrhla jsem.

Docela se mi líbila představa převést ho „na mou stranu". Asi to zní divně a fakt to nechápu, ale většina mých kamarádů vůbec nečte. Občas se divím, že máme vůbec něco společného – celkem sranda, což?

„Nebudeš se zlobit, když to nedočtu?" optal se nejistě.

„Děláš si srandu?" protočila jsem oči a vyskočila ze svého křesla, ve kterém jsem až do teď seděla.

Přešla jsem ke knihovničce a začala zkoumat názvy knih. Vybrala jsem pak tři, které jsem četla nedávno a dle mého názoru by se mu mohly líbit. Měly grády, byly trochu akční, v jedné bylo i nadpřirozeno. Třeba se mu zalíbí. A když ne, tak jsem to alespoň zkusila.

„Podívej se sám," dala jsem je na postel, kde seděl.

„Pokud tě to nezaujme, tak si klidně vezmi laptop. Jen mě teď nějakou dobu, prosím, neruš. V pondělí to musím mít," poprosila jsem ho, odklízejíc se zpět do křesla.

„Jasně, jsem jako myška," pousmál se.

Chvíli jsem koukala, jak si prohlíží knihy, a pak se sklonila ke svému papíru, který stále obsahoval jen nadpis.

Moment, který ve mně zanechal dojem?

Takových momentů zas moc není. Měla bych psát o tom, jak od nás odešel otec? Ne, nechci vzpomínat na nic smutného. Smutných věcí se v životě děje někdy až moc, a proto je lepší se soustředit pouze na ty veselé. Tuto vzpomínku tedy škrtám.

Co dál... byly tu nějaké okamžiky s mámou, ale popravdě nebyly až tak silné na to, abych o nich chtěla psát. Možná bych nějaký ve svém deníku našla, ale potřebuji něco, z čeho mám čerstvé pocity, abych se o tom dokázala rozepsat.

Další... momenty se svým prvním přítelem? První láskou? Ne, nechci vzpomínat na něco, co tu už není. Přestože jsem s ním zažila spoustu momentů, které v mém životě byly důležité. Je to však poměrně dávno.

Co mi tedy zbývá? Pusa v autobuse?

Nechci znít dětinsky... vždyť to byla jen pusa, což? Byla, ale i ta kolikrát stačí, aby ve vás vyvolala něco, co tu do teď nebylo. Nemám tušení, jestli to tak fungovalo i u mě. Nemůžu však říct, že to znamenalo naprosté nic.

Nic to být nemohlo, protože u něčeho takového nebuší srdce a do tváří se nežene červeň. Člověk rozhodně nepřestává dýchat a není nervózní.

Se všemi těmi věcmi jsem chvíli skutečně měla problém. A přiznat jsem si to schopná až teď. V tu chvíli, v ten moment, jsem to zatlačila někde hluboko a prostě se chovala normálně.

Protože... to přece nic neznamenalo.

Že ne?

Nebo jo?

Nevím a nejspíš to je ten problém.

Takto se nedotýkám každého, vlastně mi osobní kontakt nic moc neříká a už u svého prvního přítele jsem to musela ze začátku překonávat. Nebyla jsem zkrátka zvyklá na doteky od někoho jiného než je moje máma.

U Taehyunga mi to z nějakého neznámého důvodu přestalo vadit. Naopak přistihuji sama sebe při tom, že to sama vyhledávám. Vždyť... kolikrát jsem ho dnes už vzala za ruku?

Nemůžu to spočítat.

Proč? Krucinál, proč?

Známe se možná dva měsíce. Poznali jsme se za tak kuriózní situace, která by mě spíš měla odradit od toho, abych mu věřila a do toho všeho ho začala mít ještě ráda.

Jenže já momentálně vůbec neovládám to, co cítím. Je to jako bumerang – odeženu to, ale vzápětí je to tady zase.

Možná je opravdu něco pravdy na tom, že srdci neporučíš.

Nebo se snad pletu?

**

Tak a je ze mě oficiálně pracující člověk. Žádná sranda, studentská léta jsou nenávratně pryč. Nicméně, když se věci konečně uklidnily, řekla jsem si, že by nebylo odvěci aspoň doveřejnit tento příběh :). Tak snad to ještě někomu z vás udělá radost.