Give me love [Taehyung]

12. kapitola

Bylo jedenáct večer. Koukaly jsme s mámou na televizi, i když ona víc spala, než aby se dívala. Nezazlívám jí to však, byla unavená po ranní. Vlastně se divím, že je ještě tady se mnou a nešla už dávno spát.

Já koukala na obrazovku, ale nemám tušení, co se ve filmu odehrávalo. Moje myšlenky byly stále někde mimo. Měla jsem pocit, že dnes snad ani neusnu.

„Mami," oslovila jsem ji a čekala, jestli se dočkám odezvy.

„Hm," řekla unaveně.

„Můj kamarád dneska nemá kde přespat, nemohl... nemohla bych ho vzít sem?"

Bez mučení přiznávám, že tohle se mi v hlavě honilo asi nejvíc. Prostě jsem od ní chtěla dostat svolení, abych mohla Taehyunga vzít tady. Nemám sice tušení, kde teď je, ale byla jsem ochotná jít do té zimy a podívat se na známých místech.

Můj názor je, že se bude potloukat někde kolem. Naposledy jsem ho sice viděla v centru, ale sám mi jednou řekl, že se tam moc nezdržuje, protože je větší pravděpodobnost, že tam narazí na nějaké další bezdomovce, kolikrát ožralé a nevrlé. Věřím, že bezpečnější to je tady v naší čtvrti.

„Aha... jaký?" otevřela oči a naráz jsem byla pod jejím drobnohledem.

„Toho ještě neznáš, ale já se s ním znám už nějakou dobu. Je moc hodný," snažila jsem se vymyslet něco smysluplného, ale bylo to problematické, když na mě mířil ten její podezřívavý pohled.

„On se ti líbí?" zeptala se naráz.

„Co? Proč? Ne!" začala jsem se okamžitě obhajovat.

„Haha, určitě jo," usmála se vědoucně a já netuším, zda je to dobře nebo špatně, že její výraz tak povolil.

No na úkor čeho povolil? Na úkor toho, že si dělá srandu z vlastní dcery, to je fakt milé.

„Záleží mi na něm... prosím?" přemluvila jsem svou pusu k nějaké činnosti.

„Fajn, ale raději mu ustel u sebe, protože zítra zase vstávám a kdyby spal na gauči, tak by ho to určitě vzbudilo," usmála se na mě a přátelsky mě šťouchla do ramene.

Protočila jsem nad jejím chováním oči, a pak se zvedla z gauče s úmyslem, že se půjdu obléknout.

„Ty někam jdeš?" zavolala překvapeně.

„Jo, půjdu do obchodu koupit nějaké snacky, doma nic není a on určitě bude mít hlad. Rovnou se tam s ním sejdu a přijdeme sem. Budeme jako myšky!" zavolala jsem zpět a u toho si obouvala boty.

„Aha, tak dávej pozor a radši se moc nezdržuj venku. Je tam zima, a pak je taky pozdě," poučila mě.

Právě... je tam zima.

„Jasně, tak dobrou noc," popřála jsem jí, protože mi bylo jasné, že než se vrátím zpátky, tak bude už určitě spát.

Po tom, co jsem uslyšela odpověď, jsem vzala klíče a zabouchla za sebou vchodové dveře. Použila jsem výtah, abych byla dole rychleji, a pak doslova vyběhla do toho mrazu.

Už po prvních pár minutách jsem cítila, jak mi mrzne nos a litovala jsem, že má šála není široká natolik, abych si s ní mohla obvázat i obličej. Byla fakt hrozná zima. Nebyl ani tak sníh, cesty byly suché. Tráva a stromy však byly pokryté bílým mrazem.

Míjela jsem obchod, ve kterém se svítilo. Sandra zrovna měla směnu. Byla bych ji pozdravila, ale fakt nebyl čas nazbyt. Chci ho najít, a pak se vrátit do tepla.

Prošla jsem celé sídliště, ale nikde ani noha. Zamířila jsem proto cestou směrem do centra. Jestli nebude ani tam, tak je mi to skutečně líto, ale musím své pátrání ukončit. Několikrát jsem během své chůze musela i poskočit, abych se trochu zahřála.

„Tak kde jsi?" zavrčela jsem skrz zuby, zmrzlá až na kost.

Od pusy mi šla bílá pára, jen dokazujíc, co za ledárnu to dnes v noci venku je.

Došla jsem až ke světelné křižovatce, která byla mým posledním bodem. Už jsem se otáčela s tím, že se vrátím zpátky a budu se snažit myslet na to, že je teď někde v teple a někde na ulici.

Pak však něco zachytilo můj pohled. Byly to tři postavy. Dvě stály a jedna byla opřená o stěnu domu. Slyšela jsem smích, což by nebylo až tak divné, kdyby jedna z nich tu, která byla opřená, tvrdě nekopla do nohy. To se tichou nocí rozeznělo bolestivé zanaříkání.

Moje první myšlenka byla, že se prostě zdekuju a odejdu, protože co já s tímhle zmůžu? Na mou smůlu mi byl člověk, který seděl na zemi, až moc povědomý. Taky ten hlas, který se ozval znovu, když se bota druhého stojícího opět střetla s jeho tělem.

Ach ne...

V ruce jsem nahmatala mobil a předepsala si číslo sto dvanáct do vytáčení. Pak jsem s největším sebezapřením a se stehny, která se klepala, jako bych šla na svou vlastní smrt, přišla o něco blíže k mužům. Pořád ale dost daleko na to, že kdyby se ke mně rozeběhli, stihla bych vytočit číslo a za běhu si zavolat pomoc.

Budu však doufat, že k tomu nedojde a oni se zdekuj.

„Hey!" zavolala jsem hlasitě a snažila se znít co nejvíc ostře.

Trhli sebou a konečně zaregistrovali mou maličkost.

„Jestli ho nenecháte na pokoji, zavolám policii!" zavyhrožovala jsem a zvedla do vzduchu svítící telefon.

„Co se tu pleteš? Hleď si svého!" odvětil jeden z nich drze.

„Mám to zopakovat?!" hlas mi div nepřeskočil a já jen doufala, že nevidí, jak se v té huňaté černé bundě klepu.

„Hele..." započal znovu, ale pak se zastavil, protože ho vyšší muž chytil za paži.

Ukázal někam vedle mě a já v periférním vidění stihla zaznamenat, že se k nám blíží nějací lidé. Byli sice dost daleko, ale věřím, že kdyby se tu něco stalo, určitě by si toho všimli, anebo bych byla při nejmenším schopná k nim doběhnout.

„Nasrat," rozuměla jsem jen zamumlání, a pak se rychle oba zdekovali.

Nejspíš jsem měla štěstí jak prase a klidně si to přiznám. Mohli být agresivní a ublížit mi. Ti lidé, co se tady blíží se tu nemuseli objevit. Kdo ví, co by se stalo?

Díky, Bože. Máš to u mě.

Sledovala jsem je ještě nějakou dobu, až dokud jsem neusoudila, že jsou opravdu dost daleko a já se můžu přiblížit k ležícímu člověku.

„Ježiši Kriste!" bylo první slovo, co ze mě vylezlo, když jsem mu pomohla vstát a spatřila v pouličním světle jeho obličej.

„Ach Tae," zmohla jsem se následně jen na povzdych, a pak jsem ho chytila za ruku.

Až moc jsem se bála, že by snad omdlel. Vypadal zbědovaně a nepochybně měl šrámy i jinde na těle. Nesl se na nohou velmi pomalu a těžce.

Proč jsi mě jen neposlechl? Všechno mohlo být jinak.

***

Omlouvám se, ale neměla jsem čas provést dodatečný edit, takže asi tam bude chyb víc než obvykle :D.