Give me love [Taehyung]

14. kapitola

Byla jsem unavená jak kotě a neskutečně se mi ulevilo, když jsem dolehla do své postele. Bylo to tak měkké, teplé a příjemné, že jsem měla chuť začít slastí vrnět. Myslela jsem si, že budu tuhá v tu ránu, ale mé tělo bylo ještě pořád i přes únavu napumpované adrenalinem.

Pořád jsem měla v hlavě jen ty chlapy a to, jaký jsem v tu chvíli měla strach. Teprve teď jsem schopná cítit, jak mě bolí svaly. Všechny do jednoho mi totiž v těle takovou hrůzou ztuhly, že jsem si přišla, jako kdybych podala nějaký sportovní výkon.

„Spíš?" šeptl Taehyung do temna, které v místnosti panovalo.

„Ne, nějak... to nejde," zamumlala jsem zpět, a pak se otočila na bok čelem k němu.

Neviděla jsem ho sice zcela zřetelně, ale obrysy bylo možné rozeznat. Ležel taky na boku, otočený mým směrem a hladil Micku, která ležela mezi námi.

Kromě šustění, které způsobovala právě ona, když drápy masírovala peřinu, šlo slyšet taky její předení. Byla vskutku vytrvalá a zdá se mi, že si zrovna jeho hodně oblíbila. Pokaždé se může upříst pomalu k smrti a té práce se zpracováváním prostoru má habaděj. Já tomu říkám šlapání zelí. Vyskočí na deku, a pak jen sedí a šlape zelí. Je to srandovní.

Horší však je, když si chce ustlat na mě. To pak ty její drápy cítím i přes oblečení a dvakrát příjemné to zrovna není.

„Víš, že je to tulačka? Jednou se tu zjevila a naráz byla naše," taky jsem ji pohladila pod krčkem, kde to má nejradši.

„Jsi nějaký sběratel ztracených existencí?" odpověděl on pobaveně.

„Nevím. S Mickou to byl jen pokus. Přidala se ke mně po cestě ze školy, a přestože jsem tušila, že to máma nedovolí, zkusila jsem ji vzít k nám," začala jsem vyprávět.

„A co máma?" zeptal se.

„Bylo to v době, kdy od nás táta odešel. Byla tehdy emocionálně nestabilní a nejspíš té nebohé kočce nemohla odolat. Tak se z koťata stala Micka, která je teď našim nejmilejším mazlíčkem, viď?" podrbala jsem ji za uchem.

Usmívala jsem se při té vzpomínce. Byť je to smutné období kvůli tátovu odchodu, našla jsem v té době svou nejlepší kamarádku. Tak nějak tuším, že i na mámu měla pozitivní vliv. On totiž ten stres daleko rychleji opadá, když máte takové klubíčko na klíně, co krásně hřeje a vrní. Je to jako balzám na duši.

„Tvůj táta odešel," konstatoval jen, na což jsem pouze přikývla.

„Kontaktujete se někdy?"

„Ne. Nevím, kde je, ale tipuji, že někde se svou novou rodinou. Máma mi toho moc neřekla, ale došlo mi, že si někoho našel a teď s ní asi žije," odvětila jsem neurčitě.

Z nějakého důvodu mě to však nechávalo chladnou. Táta mi jistým způsobem chyběl, ale pořád jsem se ještě nedostala z té fáze, kdy jsem na něj naštvaná za to, co udělal. A že se ani nepokusil o kontakt? To mě utvrzuje jen v tom, že za nějaký můj smutek skutečně nestojí.

„Mí rodiče žili na jihu," řekl a já zbystřila.

Možná, že se o něm konečně začnu něco dovídat.

„Žili?" upozornila jsem na minulý čas.

„Nevím, jestli tam ještě jsou nebo se přestěhovali. Máma furt mluvila o tom, že v takové díře žít nechce, ale jestli ke stěhování došlo... těžko říct."

Měla jsem spoustu otázek a musela jsem se kousat do jazyku hodně silně, abych byla ticho. Nechtěla jsem na něj tlačit, protože pak by se mohl stáhnout a zase bych věděla kulové. Dával si však na čas, což se mému netrpělivému já samozřejmě nelíbilo.

„Měl jsem mladšího bráchu. Bylo mu deset a mě devatenáct, když jsme mířili autem ze školy domů. Už jsem měl řidičák, takže jsem nás často takto vozil. Jenže při jedné z těch cest domů se stala nehoda. Byla to moje vina, nedal jsem přednost jednomu autu. Napálilo to do nás z bratrovy strany."

Opět bylo chvíli ticho, a i Micka přestala příst. Uslyšela jsem, jak zamlaskala, a pak se postavila a vznešeně odkráčela až ke kraji postele, odkud skočila dolů.

„Umřel a... jsou to už tři roky, ale i tak se o tom těžce mluví," těžce si povzdychl a já nadále neodolala nutkání ho vzít za ruku.

Nechtěla jsem říkat, že je mi to líto, protože to jistě slyšel nespočetněkrát. Bratra mu to zpátky nevrátí a věřím, že to ani není to, co by chtěl slyšet.

„Po nějaké době, ač to bylo fakt těžké, jsem začal konečně normálně fungovat. Rodiče však ne. Můj táta začal opravdu hodně pít a máma... nebyla schopná mi ani po roce říci jménem. Byla to má vina, věděl jsem to a nebylo chvíle, kdy bych toho nelitoval. Dostával jsem to ale dost hodně sežrat právě od nich. Rok od bratrovy smrti, přesně na jeho výročí, mě táta vyhodil z domu. Řekl, že jsem mu vzal jeho jediné štěstí, a že už mě nikdy nechce vidět."

„To je hrozné," šeptla jsem spíš pro sebe, než abych to říkala jemu.

„Neměl jsem vůbec nic. Když pominu, že mi chyběly peníze, tak to byla především chuť do života. Ta mě dovedla tam, kde jsi mě našla," dokončil.

Byla jsem velmi zvědavá na jeho životní příběh. Moc mě zajímalo, co se muselo stát, aby to mladý člověk dopracoval až do takového stádia, že nemá střechu nad hlavou a nemá ani co do úst. Přišlo mi, že vždy je tu nějaká šance, nějaká možnost, jak ještě zvrátit to, když se člověk blíží k absolutní chudobě.

Teď, díky tomu, že mi to řekl, jsem měla alespoň šanci trochu pochopit, proč se mu to stalo. Cesty by tu byly, ale pokud chybí chuť žít a něco pro sebe udělat... pak není, jak bídě uniknout.

„Proč ses rozhodl s tím něco udělat?" zeptala jsem se.

„Protože se objevil po dlouhé době někdo, kdo mi chtěl upřímně pomoci," stiskl mou ruku a já poznala, že mluví o mně.

„Nejspíš jsem tě nechtěl zklamat. A ani v budoucnu nechci."

„Hlavně to všechno dělej kvůli sobě, Tae. Nejspíš nejsem hodna toho, abych soudila, ale myslím si, že už si se vytrestal dost. Chybuje každý, a přestože to není omluva pro to, co se stalo, neustálým obviňováním se svému bratrovi život nevrátíš," řekla jsem mu to, co jsem měla na mysli.

Bylo pro mě těžké najít ta správná slova, ale v závěru jsem byla se svým monologem spokojená.

„Děkuji."

Slyšela jsem, že se ve svém hlase usmívá.

„Není zač a teď spi," řekla jsem se zíváním.

Očividně se i moje hlava po krátkém rozhovoru uklidnila a já byla připravená se odebrat do říše snů.

***

A jo, ještě jsem tu a o milion let později přidávám další díl. Omluvy už jsou asi zbytečné, ale pokud vás to zajímá a chcete pochopit mou situaci:

- nemám náladu na psaní a přidávání,

- mám špatné spaní, jsem na nervy (alespoň jsem až do nedávna byla, protože tohle zkouškové byl fakt ale fakt mazec),

- za týden jedu na pět měsíců do Paříže (tentokrát ne do školy, ale do práce) → a popravdě, nejradši bych všechno zrušila a vyprdla se na to. 

- ať je to k neuvěření - zcela jsem přestala poslouchat k-pop.