Give me love [Taehyung]

32. kapitola

„Tino, prosím tě, mluv se mnou!" naléhala jsem.

„Vždyť jsme si všechno už řekly," odsekla ona a ani se neobtěžovala na mě ohlédnout.

Náhodou jsem ji zastihla na studijním oddělení u nás ve škole a rozhodla jsme se toho teda využít k rozhovoru. Zatím jsem však nebyla moc úspěšná. Pořád pokračovala v chůzi a div mě neignorovala. Nelíbilo se mi, v jakém je stavu. Netuším, co se děje, ale očividně se to na ní podepisuje i fyzicky. Vypadala nezdravě. Její plet nebyla div sněhově bílá, a to nesmím opomenout především ty hrozitánské kruhy pod očima.

Něco se skutečně musí dít.

„Prosím," zopakovala jsem a chytila ji za paži.

To ji donutilo také zastavit. Chvíli mi byla zády a já měla tendence jí otočit čelem k sobě, nechtěla jsem na ni však tlačit. Měla jsem strach, že by se mi pak mohla vytrhnout a vzít roha úplně.

„Deny, nech mě," šeptla a já slyšela jak pláče.

Pustila jsem její ruku, a pak přešla před ní, abych jí viděla do obličeje. Koukala směrem na zem, ale i tak jsem viděla, jak se jí velké slzy kutálejí po tvářích.

„Copak se děje? Mně to přece můžeš říct," zopakovala jsem tiše a opět ji vzala za ruce.

Zavřela na chvíli oči a já měla šanci spatřit, jak také tiskne své rty k sobě. V životě jsem mou usměvavou kamarádku neviděla v tak příšerném stavu.

„Bojím se," zamumlala plačky.

„Dobře," pokývala jsem hlavou, jakože rozumím a pak ji začala vést pryč ze školy.

Ať už z ní dnes dostanu pravdu nebo ne, tady rozhodně není vhodné místo na rozhovor. Rozhodla jsem se ji vzít k sobě domů a byla opět vděčná za to, že máma je zrovna v práci. Usadila jsem ji k nám na gauč a uvařila čaj s medem na uklidnění nervů. Vypadala totiž jako uzlíček, který brzy povolí, a pak nemám tušení, co se stane dál.

„Yoongi mi řekl, že už s ním nejsi," započala jsem.

„Hm," zněla odpověď.

„Myslela jsem, že ti na něm hodně záleží. Nemáš ho už ráda?"

„Miluju ho," zavrtěla hlavou.

„Tak co se děje," pořád jsem se snažila udržet si klidný tón.

Trpělivost však zrovna dvakrát není v mém slovníku, takže bylo poměrně těžké zůstat skutečně v klidu. Nejradši bych z ní ihned dostala, co se děje, a pak si to vyřídila slovně i pěstmi s kýmkoli, kdo ji do tohoto stavu dostal.

To, jak ji teď vidím a co u toho cítím, mi jen připomíná, jak moc mi na ní pořád záleží. Chtěla jsem to pohřbít a smířit se s tím, že už zkrátka nadále nebudeme kamarádky. Nejde to však. Není mi lhostejná ani po tom všem, co jsme si řekly.

„Nemůžu se na něj ani podívat po tom, co se stalo," položila hrnek na konferenční stolek a já si nemohla nevšimnout, jak se jí třepe ruka.

„Co se stalo?" zopakovala jsem.

„Deny... já to ani nedokážu říct," rozbrečela se.

Ale tak moc, až jsem měla pocit, že se snad začne dusit svými vlastními slzami.

Reagovala jsem a pohotově ji vzala k sobě do náruče. Nemohla jsem však udělat vůbec nic než ji hladit po zádech a tím také dát najevo, že jsem s ní.

„Já jsem.... On... je mi tak špatně, když na to pomyslím," zalykala se.

„Tino," povzdychla jsem si, absolutně nechápajíc, co se to děje.