Give me love [Taehyung]

2. kapitola

Další noc, další směna a dalších osm hodin nudy. Tento týden to je už třetí a popravdě... začínám to tu nesnášet. Začalo to tak nevinně – šla jsem si přivydělat o prázdninách, když nebyla škola. Pak jsem občas zašla na denní o víkendu, protože přece jen se každá kačka navíc hodí, že jo?

A na konec to skončilo tím, že dělám víkendy úplně pravidelně, a to někdy dokonce i noční směny, u kterých jsem se zařekla, že je během školy dělat nebudu, protože pak mám ze dvou volných dní úplné kulové.

Nahlas bych to sice nepřiznala, ale bylo to taky kvůli tomu, v jaké jsme s mámou byly situaci. Co se týče financí, tak to nebyl zrovna stav ideál. Ona sama toho vydělala tolik, že to akorát pokrylo nezbytné náklady na žití. Bylo mi proto blbé po ní chtít nějaké peníze navíc, když jsem věděla, že je prostě nemá.

Kvůli tomu jsem chodila sem. Byla jsem sice neskonale vděčná, že mi platí studium, ale co ostatní věci? Oblečení, boty, kosmetika, volný čas? Proto tu byly dvě možnosti. Buď nebudu chodit nikam a nic z dříve jmenovaných mít nebudu, anebo si na to vydělám sama.

Nejsem žádný módní guru, nepotřebuji padesát párů bot a sukně dle nejnovějších trendů, ale chtěla jsem vypadat dobře asi tak, jako každý druhý v mém věku. Pak taky nepočítám, kolik peněz prošustruju na kávě, kam pravidelně se svými nejbližšími přáteli chodím. Občas jdeme taky na večeři a někdy se nechám dokonce ukecat na nějakou akci.

Díky brigádě jsem byla schopná si zajistit všechny tyhle věci a jako bonus jsem našetřila na narozeninové i vánoční dárky. Mámin úsměv, když dostala poukaz na nějaké wellness, byl pak daleko lepší než několik nových šatů či šminek.

Takže mi nezbývá nic jiného, než to tu zkrátka a prostě přežít.

Dneska jsem byla fakt unavená. Místo dospávání předchozí směny jsem strávila celý den praním veškerého prádla, které se nám v prádelním koši nakupilo. Mamka měla několik dvanáctek hned po sobě, takže na to neměla vůbec čas.

Při té příležitosti a během mého krátkého zápalu jsem byla schopná taky trochu poklidit a snad po několika měsících skutečně kvalitně vysát svůj pokoj. Jo, ten už to potřeboval, protože v něm má kočka tráví fakt dost času a všude jsou pak chlupy.

Není divu, že se mi chtělo solidně spát. Opřela jsem si proto hlavu o pult a na chvíli zavřela oči. Naštěstí mám poměrně lehké spaní, takže se nebojím, že bych zaspala příchod potencionálního zákazníka. I když... opravdu si dělám naděje, že tu někdo ve tři v noci přijde?

Mimoděk jsem si taky vzpomněla na toho kluka. Už je to týden od jeho návštěvy a pokusu tu něco ukrást. Znovu se tu už neukázal – nebo alespoň ne v době, co jsem měla směnu.

Svůj slib jsem dodržela a šéfovi nic neřekla. Nechápu, proč ve mně vzbudil tolik lítosti. Nechci říct, že se normálně chovám jako mrcha, ale on je de facto zloděj. Chtěl tu ukrást věci, a kdyby se mu to povedlo, byla bych já ta, kdo by to zaplatil. A vzhledem k tomu, kolik si toho do batohu stihl narvat, by to určitě malá částka nebyla.

Jenže pak, jak seděl venku na tom obrubníku... Nevím, na co jsem pak zbytek směny myslela víc. Těžko říct, zda to byla jeho postava choulící se na ulici, anebo výraz, který měl, když jsem mu dala to jídlo.

Nějak jsem ho nemohla vyhnat z hlavy a hůř mi bylo při pomyšlení, že vlastně není na světě jediný, kdo se takto potlouká venku a nemá kam jít. Nikdy dřív jsem nad tím moc nepřemýšlela, protože bezdomovce mám zkrátka zafixované jako chlapy, co smrdí, jsou věčně ožralí a polehávají na lavičkách v parku. Je to poprvé, co vidím někoho mladého v takovém stavu.

Možná i proto to semnou tolik otřáslo.

Nahlas jsem si povzdechla, protože mi došlo, že s dřímáním je nejspíš konec, když to mám zase před očima.

Jenže já...

Z přemýšlení mě vyrušilo známé cinknutí.

S očekáváním jsem zvedla hlavu a na jazyku se už válel pozdrav, když mě zarazila známá postava.

Právě ta, kvůli které jsem musela přerušit svůj spánek. Byl tady, na sobě měl úplně to stejné, co minule. V hlavě mi prolétla myšlenka, jak dlouho to ze sebe vlastně už nesundal? Odpovědět jsem si však mohla sama – nejspíš pěkně dlouho ne.

Nešlo si nevšimnout, jak silně se třásl, ale divím se vůbec něčemu? Je leden, teploty jsou kolem nuly a tuto noc možná i pod ní.

Chtěla jsem mu říct alespoň ahoj a byla jsem ochotná mu dát znovu nějaké jídlo. Nevím, co jiného bych mu mohla poskytnout. Jak bych mu mohla pomoci?

Jenže než jsem to všechno stihla, skácel se k zemi. Tvrdě až to zadunělo.

Vykulila jsem oči a rychle se rozutíkala k jeho tělu, které se svalilo do centrální uličky. Pořád se tak hrozivě třásl, téměř s sebou až škubal. Skoro bych si myslela, že má snad nějaký záchvat, ale sotva jsem se dotkla poměrně tenké mikiny, měla jsem šanci ucítit, jak ledová je.

Nejspíš byl úplně promrzlý.

„Do háje," musela jsem si ulevit nějakou nadávkou a přemýšlela, co mám teď dělat.

Nemůžu ho přece nechat uprostřed obchodu. Mám zavolat sanitku? Jo, to bych měla udělat.

„Ne," zamumlal slabě v protestu, když jsem začala vytahovat svůj telefon.

Nevím, na co to jeho „ne" mělo být. Jakože mu chci zavolat pomoc? Tady ale zůstat nemůže, já nemám nejmenší tušení, co mám dělat, panebože!

Vzápětí mi ale došlo, že pokud ho odvezou a ošetří, nejspíš nebude mít peníze na to, aby to zaplatil. No a já? Rozhodně taky ne a po mámě je chtít nemůžu už vůbec.

Nahlas jsem si povzdychla a s vypětím všech sil mu pomohla se dostat za obslužný pult. Byla tu jen jedna židle a to barová. Nevypadal ve stavu, kdy by se na ní byl schopen udržet. Sundala jsem proto její podušku a dala ji na zem, pomáhajíc i jemu. Rychle jsem zamířila do místnosti vedle a našla tam deku, co si tu druhá brigádnice Sandra schovává. Říká, že je jí často zima.

No, teď přijde více než vhod. Roztáhla jsem ji a za doprovodu jeho tichého kňučení ho do ní zabalila.

„Něco tě bolí? Mluv se mnou!" začala jsem být nervózní, když se stočil do klubíčka a pořád přerývavě dýchal, jako by snad byl v bolestech.

„Z-zima," zadrkotal mezi zuby.

Přišla jsem si bezradná. Neměla jsem tu nic dalšího, do čeho bych ho mohla zabalit.

S dalším povzdechem jsem se posadila vedle a než stačil jakkoli protestovat, pevně jsem ho objala.

***

Od teď už budou díly této fan fikce zveřejňovány pravidelněji :).

Andy