Give me love [Taehyung]

4. kapitola

Mohl být ve vaně asi čtyřicet minut. Nekontrolovala jsem ho, ale doufám, že je v pořádku. Já měla během toho času co dělat sama se sebou. Když pominu, jak vyčerpaná jsem byla po noci, kterou jsem celou probděla, přišla jsem si naráz emocionálně úplně zdeformovaná.

Byla jsem naštvaná, přišla jsem si bezmocná a chtělo se mi plakat. Odolávala jsem tomu dlouho, protože odjakživa nejsem člověk, co by příliš propadal emocím. Většinou slzy zatlačím a prostě jdu dál.

A to je nejspíš ta chyba. Všechno se to ve mně nahromadilo do takové míry, kdy nejsem schopná to nadále strávit. On a jeho stav, přestože ho vůbec neznám, mě pouze svým způsobem dorazili.

Nestačilo mi se chlácholit, že ho teď nechám umýt se, dám mu oblečení, jídlo a nechám ho pořádně vyspat. Nechat si ho tu nemůžu, to určitě nepřipadá v úvahu, ale jen představa, že ho mám zase poslat do té zimy venku a... jsem na začátku svého citového debaklu.

Proto jsem se rozhodla to pro teď uzavřít a raději vytáhnout z lednice mámin skvělý vývar, který uvařila včera k obědu. Začala jsem ho ohřívat a samotné se mi zbíhaly sliny, když jsem to ucítila.

On to bude mít do žaludku stoprocentně lepší než nějaký ramyeon. Ten je sice dobrý chuťově, o tom žádná, ale nejsou v něm skoro žádné výživné složky. Je tam jen koření ze sáčku, které ke skutečným surovinám nejspíš jen čuchlo – jestli vůbec.

Pak taky nevím, jestli něco předtím jedl, a kdybych mu dala nějaké těžce stravitelné jídlo, mohl by se z toho akorát pozvracet.

Vývar je určitě dobrá volba.

Když jsem do pokoje donesla dvě misky vařící se polévky, chtěla jsem zaklepat na koupelnové dveře, jestli už je hotový. Ty se však na mé překvapení samy otevřely, odhalujíc tak jeho v oblečení, které jsem mu tam předtím přichystala. Vůně pěny do koupele se nesla až ke mně, což mi mimoděk vyvolalo úsměv na tváři.

„Máš hlad? Donesla jsem polévku," ukázala jsem na misky, ze kterých šla pára.

Posadil se vedle mě na postel, hypnotizuje to pohledem.

Takže má hlad. Že se vůbec ptám, což?

„Hůlky nebo příbor?"

Když se natáhl pro hůlky, podala jsem mu je a nechala ho, ať se dá do toho. Sama jsem začala jíst, ale přiznávám, že mi pohled pořád utíkal k němu. Vlasy měl vcelku vysušené, ale ještě pořád z pár pramínků kapala voda. Co mě však zaujalo byly tváře. Už alespoň trochu chytil barvu. Jeho pokožka zčervenala z tepla a horké vody.

Jeho pohled, přestože se nedíval na mě, ale do misky, byl však skleněný. Přesně takový, jako mívám já, když jsem nemocná. To není moc dobré znamení.

Nechala jsem to však pro teď být a začala se věnovat svému jídlu. Přestože jsem začala později, byla jsem v jídle rychlejší. Až pak jsem měla šanci si všimnou, jak se mu při jídle vlastně klepou ruce.

„Je ti pořád zima?"

Popravdě jsem myslela, že mu ta vana pomůže. Netuším, jak hodně musel venku promrznout, ale očividně dost, když se třepe ještě teď.

„Trochu," zaznělo z jeho strany.

„Myslíš, že máš horečku?" využila jsem toho, že konečně začal komunikovat a prohodil alespoň jedno slovo.

„Nevím," pokrčil rameny.

„Tak já to zkusím, jo?" zeptala jsem se, a když sotva znatelně přikývnul, položila jsem svou dlaň na jeho čelo.

Nečekala jsem, že to nějak poznám. Nikdy to nepoznám – ani na sobě a ani na mámě. Jenže pak jsem se druhou rukou dotkla té jeho a měla šanci ucítit, jak ledová byla. Tak ten má zaručeně horečku.

I když... vážně se něčemu divím? Opravdu? Kdo ví, jak dlouho v té zimě byl? Nevím o něm absolutně nic a možná je i zázrak, že nemá zápal plic či něco horšího, než je jen horečka.

Bez dalších řečí jsem ho nechala v pokoji jíst a vydala se do skříňky, kde máma skladuje léky. Můžu jen doufat, že není na nic alergický. Vybrala jsem klasický paralen, ten snad může užívat většina lidí. Udělala jsem taky rovnou horký čaj a přidala do něj čerstvý citrón.

Já bývám dost často nemocná v zimním období, takže jsme doma vybavení vším možným, co se na počátky nachlazení používá. Med, zázvor a citrón, to je údajně vitamínová bomba, a tak budu věřit, že to pomůže i jemu.

„C-co je? Je ti zase špatně?" málem jsem si polila ruku tím horkým čajem, když jsem ho spatřila, jak sedí na zemi, opět stočený v klubíčku.

„Pořád je mi zima," jeho hlas zněl tak bolestivě, až mi to bylo líto.

Pomohla jsem mu, aby se dostal zpátky na postel, odložila jsem čaj i polévku, ve které zbylo něco málo na dně, a pak ho zabalila do své peřiny. Byla bych se pousmála nad tím, že takto zabalený vypadal jako housenka, no do smíchu mi moc nebylo.

„Co mám s tebou dělat? Řekni," zaprosila jsem tiše, nejistá, jestli mě vůbec slyšel.

Podle jeho zkroucené grimasy měl dost práce sám se sebou.

„Udělej něco, ať už to nebolí," žádal naléhavě.

Chtěla jsem odpovědět, že se snažím. Opravdu se snažím, ale nemám tušení, co pro něj víc udělat, aby to přešlo.

„Dej mi těch prášků víc," řekl po tom, co byl schopen spolknout ten jeden, který jsem donesla.

„Víc nemůžeš, vždyť..." chtěla jsem započít svůj proslov o tom, že by to v takovém stavu mohlo vést i k předávkování.

Jenže pak jsem se setkala s jeho pohledem, který říkal, že naprosto ví, co chci říct.

„Když umřu, všechno bude lepší," šeptl.

A já nevěděla, z čeho chci brečet víc. Jestli z toho, jak smutně na mě kouká, anebo z faktu, že je na tom psychicky už tak špatně, že by nejradši ukončil svůj život teď a tady.

****