Give me love [Taehyung]

31. kapitola

„Něco tě trápí?" zeptal se Taehyung.

Zrovna jsme seděli v taxíku, který nás vezl z jeho ubytovny do nového bytu. Po cestě za ním, abych mu pomohla sbalit těch pár věcí, jsem se stavila u Tiny.

Otevřela mi její máma a na mé překvapení mě odmítla pustit dovnitř se slovy, že Tina mě vidět nechce. Nechápu to. Zdá se mi to podezřelé víc a víc. Řekla jsem jí, že jsem se přišla omluvit a promluvit si s ní, ale ona mě normálně odbyla.

Nechápu.

„Ani ne," mávla jsem rukou.

Nechtělo se mi to moc rozebírat. Dneska byl přece jeho den. Konečně se stěhuje z té díry do něčeho lepšího, co bude mít jen pro sebe.

Byla jsem na ten byt šíleně zvědavá. Čtvrť, ve které taxík zastavil, vypadala moc dobře. Nebyla přímo na hlavní ulici Gangnamu, což je dobře, protože ho večer alespoň nebude nic rušit.

Musela jsem zaklonit hlavu, když jsem spatřila poměrně vysokou budovu. Teda... páni.

Vzala jsem do ruky jeden kufr s věcmi, které měl u mě a on vzal druhý, který jsem mu pomáhala sbalit u něj. Nebylo tam moc prostoru na to, aby si tam nechával věci. Na pokoji jich bylo hodně a spíš to sloužilo jen jako noclehárna. Proto se mu ty věci u mě v pokoji začaly pěkně hromadit.

Přiznávám, že jsem i docela ráda, že jsem se jich zbavila. Ne, že bych nechtěla, ať u mě nic nemá, ale můj pokoje je taky malý a já sama mám věcí hodně. Začal tam být nepořádek, protože jsem neměla úložiště, kam bych to schovala. Samozřejmě jsem mu v jednom šuplíku nechala nějaké základní věci, kdyby chtěl neplánovaně přespat, no všechen zbytek – především oblečení, které dostal za foceni či kosmetika – zmizel pryč.

Jakmile jsme vyjeli do příslušného patra, jehož číslo bylo fakt vysoké, přišla jsem o řeč. Ten byt byl naprosto nádherný. Jasně, že chtěl dovybavit, protože krom základního nábytku tam nic nebylo, ale jinak byl naprosto dokonalý.

Prostorný, dostatečně prosvětlený, se správným uspořádáním místností a ten výhled. Ten mi vzal dech. Byli jsme tak vysoko, že šlo přes budovy před námi vidět až na řeku. Nádhera.

Prošmejdila jsem kuchyň, abych zjistila, jak je na tom s výbavou, a co všechno bude potřeba do ní koupit. To stejné jsem udělala s koupelnou. V hlavě jsem si tvořila seznam věcí a během toho zamířila do ložnice, kde jsem taky našla jeho.

Pousmála jsem se nad tím, jak stál před obrovským oknem a koukal ven.

„Co na to říkáš?" zeptala jsem se a obalujíc jeho tělo zezadu do obětí.

Hlavu jsem si zboku opřela o jeho záda a nasála příjemnou voňavku.

„Ani nevím, co říct," uslyšela jsem tichou odpověď, a pak ucítila, jak mě bere za ruce.

Neprotestovala jsem, když mě vzápětí za ně potáhl do předu před sebe a naše pozice vyměnil. Pevně mě stiskl a svou hlavu položil na mé rameno.

„Přijde mi, že se to snad ani neděje," šeptl.

„Ale děje," odvětila jsem konejšivě.

Měla jsem šanci slyšet, jak moc dojatý je. Vím, že ač se tak možná na první pohled netváří, hrozně moc to pro něj znamená. Vyhrabal se z úplného dna a teď je tady. Já sama jsem to velmi silně prožívala. Veškerou radost a štěstí, které z něj v poslední době vyzařovali jsem měla šanci cítit spolu s ním. Tuším ale, že to je pořád nic oproti tomu, co cítí on sám.