Give me love [Taehyung]

15. kapitola

„Chceš marmeládu nebo nutellu?" zeptala jsem se Taehyunga s pohledem upřeným do ledničky.

Rozhodli jsme se udělat toasty k snídani. Respektive já se rozhodla je udělat. Měla jsem chuť na něco teplého, ale nejlépe nenáročného. Pak jsem taky zjistila, že máme haldu nespotřebovaného toustového chleba v chlebníku.

„Po slanu by to nešlo?" podrbal se za krkem.

„Ach Korejci," zabručela jsem spíš pro sebe, a pak vytáhla plátkový sýr a nějakou zeleninu k tomu.

„Co?" ptal se nechápavě.

„Že se ještě divím. Nějak občas zapomínám, kde to žiju," odvětila jsem na to a on chápaje pokýval hlavou.

„Jak dlouho vlastně žiješ tady?" zajímalo ho.

Vzal plátkový sýr a další ingredience, které následně ukládal na toustový chleba. Dělala jsem totéž s tím rozdílem, že jsem si tam mazala čokoládový krém a do toho přidala ještě banán. To bude mňamka.

„Od svých dvanácti. Přestěhovali jsme se tu kvůli tátově práci," řekla jsem na to.

Přijde mi to však, jako bych předtím snad ani jinde nebydlela. Na Polsko a svou rodnou Poznaň si sice vzpomínám, zas tak malá jsem nebyla, když jsme se stěhovali, ale pak se mým domovem stala Korea. Přiznávám, že první rok, kdy jsem začala chodit do školy, seznámila se s místními a zjistila, jak jiní lidé jsou, jsem střádala plány, jak se odtud co nejrychleji dostat ihned, jak budu plnoletá.

Naprosto jiná mentalita od Poláků. Naprosto jinak vypadající lidé – čili od pohledu bylo jasné, že sem nepatřím. Těžký jazyk, u kterého mi trvalo fakt dlouho, než jsem si ho osvojila...

Bylo toho zkrátka hodně na malou holku. Ale po druhé straně mi to hodně dalo. Zocelilo mě to, za což jsem vděčná.

Teď už o Koreji přemýšlím jako o svém domovu. Ani mě nenapadlo, že bych se po studiích odstěhovala někam jinam.

Jenom některé ty zvyky pořád přetrvávají někde uvnitř mě – hlavně sladká snídaně.

„Umíš dobře korejsky," řekl, na což jsem se usmála.

„Díky, ale za těch deset let by byla spíš ostuda, kdybych ho dobře neuměla," konstatovala jsem a nechala ho, ať strčí tousty do přístroje jako první.

Jakmile se všechno, co mezi chléb dal, začalo rozpouštět, rozlila se kuchyní příjemná vůně. Nic však nemá na vůni nutelly a banánu. Fakt ne.

„Přízvuk máš pěkný, ale jako Korejka se vůbec nechováš," podotknul.

„To taky nemám v plánu. Povahu některých holek tady jsem nebyla schopná pochopit ani po tolika letech, co jsem tady. Možná i proto bylo tak těžké najít si tu nějakého přítele," protočila jsem očima.

Hledat tu někoho je hledat jako jehlu v kupce sena. Téměř doslova.

Jakmile byly jeho tousty hotové, dala jsem je na talířek a okamžitě tam strčila ty své. On si pak nachystal ještě jednu várku a trpělivě čekal, až to všechno dodělám.

Sbíhaly se mi sliny, když jsem s hotovým výtvorem usedala k jídelnímu stolu. Bude to horké, ale já jsem ochotná si spálit jazyk. Nevydržím čekat ani o minutu déle.

„Máš přítele? Toho kluka, co jsem ho s tebou viděl včera?" snažil se znít nezaujatě, ale já mám lidi docela dobře přečtené.

Vím, že ho to zajímalo a koneckonců – jinak by se ani neptal.

„Ne, měla jsem, ale už nějakou dobu nejsme spolu. Ten ze včera je jen kamarád," zakousla jsem se do toustu a myslela, že blahy umřu.

To byla dobrotka.

„Aha," zamumlal, taky se pouštěje do jídla.

„S mým bývalým jsem se potkala v prváku na výšce. Chodili jsme spolu asi rok. Z kraje to vypadalo fakt slibně, ale po nějaké době se v něm probudila ta typická majetnickost, což je problém většiny kluků tady. Já jsem ráda nezávislá. Nechci říct, že feministka, to zas ne, ale ráda se o sebe umím postarat i sama, což on zkrátka nemohl pochopit," opět jsem protočila očima.

V hlavě se mi mimoděk vybavilo několik momentů, co jsme spolu strávili. Začátek byl fakt krásný. Pomalý, něžný a romantický. Sice jsem si nikdy nepředstavovala prince na bílém koni, ale on mi tehdy tak připadal. A to nebyl princ a neměl ani koně.

V romantice jsou tu kluci fakt dobří. Rádi dávají dárky, berou holku na rande, a tak podobně. To je jejich velké plus. V posteli to s ním taky bylo fajn, ale vzhledem k tomu, že byl můj první, tak zas nemám srovnání.

Očividně ale nic netrvá věčně.

„Je pravda, že tu to asi chodí trochu jinak. Holky... se rády staví do té pozice, kdy se nechají řídit. Ty jsi v tomhle úplně vychovávaná nebyla, takže je pochopitelné, že ti podobné jednání není po chuti," přikývnul.

„No jo, jenže je to fakt bída. Ne, že bych potřebovala randit s někým za každou cenu, ale Korejci očividně nejsou můj šálek kávy a cizinců je tu málo. Pokud na nějakého narazím, tak je tu na výměnném pobytu a za pár měsíců udělá Koreji bye bye."

„Hm... to přijde," usmál se na mě povzbudivě.

Jen jsem stroze kývla a pokračovala ve zpracovávání jídla. Jelikož už nic neříkal, myslela jsem si, že je konverzace na toto téma už zažehnána. Nicméně jsem se mýlila, protože se rozhodl o tom opět začít.

„Já ještě normální vztah neměl," přiznal.

Nepopírám, že mě to udivilo, proto jsem k němu znovu zvedla pohled a čekala, zdalipak z něj vyleze ještě něco dalšího.

„Na střední jsem párkrát byl na rande, ale víc z toho nebylo. Pak se stalo to s bráchou a... dál to znáš. Teď jsem v situaci, kdy by mě stejně žádná nechtěla, tak nad tím radši ani nepřemýšlím," zněl smutně.

„To není pravda. Navíc se s tím snažíš něco dělat. Pokud vytrváš, vše se v dobré obrátí. Můžeš začít znovu," měla jsem potřebu ho uklidnit a pomoci mu myslet více pozitivně.

To je totiž přesně to, co on potřebuje. Pozitivismus.

Podle toho, co mi včera v noci řekl, to skutečně za posledních pár let neměl vůbec jednoduché. Jednou se to však stalo a je jen na něm, jestli se rozhodne s tím něco provést a změnit svůj život.

Já budu připravená mu pomoci, jak jen to půjde.

To hlavní je však na něm – najít znovu chuť žít.

***

Za ty komentáře si to fakt zasloužíte :). Díky!