Give me love [Taehyung]

16. kapitola

Doma to zelo prázdnotou. Samozřejmě, že jak jsem včera večer říkala mámě, že jdu koupit nějaké snacky, tak jsem tam na konec nešla. Šla jsem hledat Taehyunga a potom, co jsem ho našla ve stavu, v jakém byl, tak jsem na nějaký obchod neměla čas už vůbec.

Proto jsem se rozhodla, že bychom mohli jít nakoupit a on by mi alespoň mohl pomoci s taškami. Ať je alespoň k něčemu užitečný. Byl sice rozlámaný ze včera, ale později mi tvrdil, že to slušně rozchodil.

Proto jsem neváhala a razila si to na autobusovou zastávku. Chtělo to jet samozřejmě do nějakého většího supermarketu, než je ten malý obchůdek kousek od sídliště.

„Počkej, já nemůžu autobusem, nemám nabitou kartu," zastavil mě, když jsem chtěla zrovna do jednoho nastoupit.

Protočila jsem očima, zdrapla ho za ruku, a pak před řidičem dvakrát pípla svou kartičku – jakože platím i za něj.

„Vyřešeno," dosedla jsem na sedadlo a on udělal totéž.

„Díky," poděkoval.

„Není zač," odvětila jsem s úsměvem.

Dneska jsem měla dobrou náladu. Docela jsem se vyspala, dala jsem si skvělou snídani a venku svítilo sluníčko. Nic víc k životu očividně nepotřebuji.

„Pořád se usmíváš," prohodil po chvíli, co jsme byli ticho a hleděli ven z okna autobusu.

„Mám důvod," odvětila jsem.

„Jo, jaký?" byl zvědavý.

„Fajn se mi spalo, chutnalo mi jídlo, svítí slunce..." začala jsem jmenovat všechno, co mi už dříve proběhlo hlavou.

„A jo... pak taky ten kluk, kterého jsi semnou viděl v centru, mi dohodil práci. Jestli to vyjde, nebudu muset pracovat v obchode, což je taky důvod k úsměvu," zasmála jsem se.

Je sice pravda, že ještě netuším, jestli mě tam vezmou, ale tak nějak jsem doufala, že jo. Víc a víc si uvědomuji, že v obchodě dělám už fakt dlouho. Nebaví mě to tam. Pořád dokola obsluhovat zákazníky a rovnat zboží.

„To zní dobře, o co jde? Prozradíš mi?" lehce do mě drkl a jakmile jsem k němu otočila svou tvář, měla jsem šanci vidět, jak se usmívá.

Vypadal takhle vážně moc hezky. Neříkám, že normálně pěkný nebyl, ale úsměv ho krásně rozzářil. Líbilo se mi to tolik možná proto, že to bylo tak vzácné. Neusmíval se totiž často, což je hrozná škoda.

„Má známou v ateliéru, kde se fotí různé photoshooty a podobně. Hledají nějakého asistenta," odpověděla jsem, oplácejíc mu úsměv.

„To je-..." započal, ale přerušil nás něčí povyk.

O nic by nešlo, kdybych nezaslechla, o čem ten hovor je nezjistila tak, že se týká nás dvou. Hlavně tedy Taehyunga.

„Viděla jsem ho potulovat se po nocích několikrát..." řekl hlas nějaké paní, co seděla za námi.

„Že mu to blbé není. Potloukat se tu... určitě bere drogy a veškeré jeho peníze končí v tom svinstvu. Není pak divu, že jeho hadry vypadají tak zdevastovaně. Stoprocentně nemá na nové..." odpověděla jí druhá.

Zamračila jsem se a můj pohled sjel na Taeho oblečení. Dneska vypadalo v pořádku. Měl bundu, kterou mu dali, když přišel do centra pro lidi bez domova. Sice mu neseděla úplně dobře, ale vypadala téměř jako nová. Stejně tak kalhoty a kupodivu i boty byly celkem v cajku. Možná úplně nekřičely novotou, ale rozhodně nebyly v tak katastrofálním stavu, jako když jsem ho viděla poprvé.

„Zaplatil si vůbec jízdu autobusem? Neměli bychom to nahlásit řidiči..." pokračovaly dál.

Absolutně jim nebylo trapné, že to osoba, které se ten hovor týkal, všechno slyšela. Slovo od slova.

Nemohlo mi uniknout, jak zatnul ruce v pěst. Neřekl však ani půl slova. Já už bych byla dávno v nich, kdyby si o mě povídaly něco takového. Nemálokrát jsem se setkala, že o mě nějací Korejci mluvili a asi si mysleli, že jim nerozumím. Opak však byl pravdou. Pokud byli neslušní, neváhala jsem a klidně jim to oplácela.

„No to je vrchol," šeptla jsem pro sebe, připravená se otočit a dát jim co proto.

Překvapilo mě však, když mě pevně chytil za ruku a v periferním vidění jsem měla šanci spatřit, jak vrtí hlavou. Nechtěl se s nimi pouštět do křížku.

Nahlas jsem si povzdychla, ale rozhodla se to respektovat.

„Chudák holka, určitě neví, jak mu říct, aby ji nechal na pokoji..."

Naštvaně jsem vypustila přebytečný vzduch nosem, a pak hlavu otočila k Taemu.

„Tohle fakt nemá obdoby," šeptla jsem spíš pro sebe, pak ho chytila za bradu a než stačil jakkoli protestovat, přitlačila jsem své rty na jeho.

Zavřela jsem oči a soustředila se pouze na to, jaký povyk to vyvolalo za námi. Jen ať vidí ty baby jedny. Co si vůbec myslí? Beztak si nevidí až na konec nosu.

Po pár sekundách jsem se pomalu odtáhla a střetla se pouze s vyděšeným obličejem. Zcela jsem ho ignorovala a postavila se, jelikož jsme se přibližovali k naší cílené zastávce.

„Promiňte, dámy, můžeme projít?" požádala jsem dvě starší dámy, nepochybně ty, co si celou tu dobu tak nahlas šuškaly.

S očima div ne navrch hlavy ustoupily od zadních dveří, ze kterých jsem plánovala vystoupit.

Věnovala jsem jim líbezný úsměv, popadla Taehyunga za ruku a konečně vylezla ven z toho příšerného autobusu. Pokud pomíjím to, že se divím, že korejští řidiči mají vůbec řidičák, tak pak mě ty řeči fakt nehorázně vytáčely. Ještě, že jsme venku.

„Viděl jsi je? Nejspíš chtěly taky vystoupit, ale z toho šoku asi zapomněly," uchichtla jsem se škodolibě s pohledem upřeným na odjíždějící autobus.

„Panebože, další věc, co tady nechápu. Jasně, že v Polsku taky jely drby, ale tohle bylo sakra silné kafe. To jim nebylo vůbec trapně, že..." zarazila jsem se, když pořád mlčel.

Navíc jsem se během svého monologu vydala směrem k supermarketu a po čtyřech metrech mi vlastně došlo, že semnou není.

„Co je? Je ti blbě?" přiklusala jsem hned zpátky k místu, kde stál a vypadal, že se každou chvíli svalí na zem.

„Ty jsi... co jsi... ?" zněl neurčitě a netuším, jestli se ptal nebo oznamoval, či co to vlastně mělo být.

„Omlouvám se, jestli jsem ti narušila tvůj osobní prostor, ale fakt nejsem člověk, co by si tak snadno nechal věci líbit. Potřebovala jsem je uzemnit. A když jsi mi to nedovolil slovně, tak aspoň takhle," vzala jsem ho za ruku ve snaze, aby se trochu uklidnil.

Fakt jsem netušila, že ho jedna pusa takhle odrovná. Byla to opravdu jen pusa a nic víc. Žádný pohyb, žádný jazyk... nic.

„Jen mě to zarazilo," zamrkal, asi se probouzeje z transu, a pak pohledem sjel na naše ruce.

„V pohodě. Teď pojď ať stihneme nakoupit a uvařit, než se vrátí máma z práce," rozhodla jsem se neřešit divné chvění ve svém žaludku a začala ho táhnout do obchodu.

Tohle bylo... divné.

Hodně divné.

____________

Kdyby si někdo chtěl přečíst STRAIGHT INTO HEART v kratší přepracované verzi, tak může tady:

https://www.wattpad.com/story/155547003-because-i-love-him-%7E-cz-jungkook

Samozřejmě to není nijak domluvené a autorka si nejspíš nějak půjčila námět a zapomněla se zeptat. Mimochodem, děkuji holčině, která mě na to upozornila!