Give me love [Taehyung]

28. kapitola

Mířila jsem z kavárny zpátky domů. Šíleně jsem se vlekla, protože se mi nechtělo jít rychle a vlastně jsem ani nikde nepospíchala. Pak jsem taky byla neskutečně zaměstnaná svými myšlenkami. Pořád jsem si v hlavě přemítala, co jsem Tině řekla, a co řekla ona mně. Udělala jsem dobrou věc, že jsem odešla? Nebo jsem to měla udělat jinak?

Netuším, ale ze vzteku, který jsem nejprve cítila, se stal smutek. Byl tak silný, až jsem cítila, jak mi začaly slzet oči. Neskutečně mi to bylo líto a teprve až teď mi začalo docházet, že nejspíše přicházím o svou jedinou kamarádku.

Mám sice i jiné kamarády, ale považuju je spíše za známé, se kterými se čas od času sejdu a trávíme nějaký čas společně. Tina byla opravdu nejlepší kamarádka. Po mé mámě to byl člověk, se kterým jsem dokázala strávit v kuse nejvíc času, aniž by mě začala nějakým způsobem štvát.

Nechtěla jsem brečet jako nějaká fňukna, ale nešlo to v tu chvíli zastavit. Sklopila jsem oči, ať si toho nevšimnou lidé, pokud budu nějaké míjet. Pořád dokola jsem si je utírala a v duchu si nadávala, že nemám ani blbý kapesník.

„Denny?" uslyšela jsem a vzápětí jsem taky ucítila jemný dotyk na svém ramenu.

„A-ahoj," překvapeně jsem se otočila.

„Co tu děláš?" vyhrkla jsem vzápětí a doufala, že vypadám aspoň trošku k světu a voděodolná řasenka je skutečně voděodolná.

Jestli totiž ne, tak ji mám nejspíš na celém obličeji.

„Co se ti stalo? Proč pláčeš?" zatvářil se překvapeně a v první chvíli šlo vidět, že neví, jak reagovat.

Brečet mě totiž viděl jen jednou, a to bylo v ten večer, co zůstal v noci venku a nějací dva chuligáni ho tam zmlátili. Tehdy už to bylo na mé nervy fakt dost, takže jsem to ze sebe potřebovala dostat ven. Od té doby už uplynul nějaký ten měsíc a očividně se všechny ty emoce, které jsem potlačovala v sobě, musely znovu uvolnit.

„To je jedno," mávla jsem rukou a rukávem svetru jsem si utřela mokrý obličej.

„Není to jedno," namítl zamračeně a vzal mě něžně kolem ramen.

Hlavu jsem zabořila do jeho černé mikiny, žádajíc objetí a u toho se nadechla známé vůně. Objala jsem jeho pas a nahlas si povzdychla.

Za chvíli mě, aniž by se na něco ptal, objímal zpátky a takhle jsme tam mohli stát několik dlouhých minut. Potřebovala jsem se uklidnit, abych byla vůbec dojít domů.

Asi pochopil, že ze mě teď nic nedostane, a tak se zatím na nic neptal. Začal mě pomalu vést domů a já byla vděčná za to, že má máma dneska odpolední a tím pádem se s ní nepotkám dříve jak večer. Určitě by chtěla taky nějaké vysvětlení a na to já nemám sílu.

Doma jsem se šla pořádně umýt, a hlavně sundat veškerý make-up. Byť řasenka držela, ostatní věci se před slzami neubránily a bylo nepříjemné to mít na obličeji. Když jsem se vrátila z koupelny, našla jsem ho, jak sedí na mé posteli a čeká.

Nevím, jestli to bylo jen tím, jak emocionálně nestabilní jsem aktuálně byla, ale přišlo mi, že mu to dnes slušelo snad ještě víc než kdy jindy. S vlasy rovnými jak hřebíky, padajícími téměř až do očí. Hnědá barva, kterou mu Sarah dala na focení se mu už pomalu celá vymyla, takže většina jeho vlasů byla zase černá jako uhel.

Vypadal v hnědé úchvatně a přiznávám, že když jsem viděla fotky, které nafotil, nemohla jsem se vynadívat. Vypadal na nich božsky. Snad jakoby ani nebyl z tohoto světa. I přesto jsem zjistila, že ho mám radši v téhle podobě. Takhle je mi známý. A jen můj.

„Co je?" optal se nejistě, když jsem pořád zírala.

Neschopná to vysvětlit, jsem pouze pokrčila rameny, a pak přišla až k němu stavějíc se mezi jeho nohy.

Zvedl ke mně hlavu a sladce se pousmál, přesně tak, jak to snad umí jen on.

Bez přemýšlení jsem ho začala hladit ve vlasech a užívala si mezi prsty jejich texturu, která byla tolik jiná než moje. Už na dotek byla kvalita našich vlasů úplně odlišná. Nešlo to vysvětli, šlo to jen cítit.

Na to, že byly tak rovné a nepůsobily příliš bohatě, měl jich opravdu hodně a prohrabovat se v nich prsty bylo hrozně příjemné.

Sledovala jsem u toho, jak má zavřené oči a blažený výraz ve tváři. To značilo, že nejsem jediná, komu to přišlo příjemné.

V tu chvíli jsem si vybavila to, co o něm říkala Tina a bylo mi to líto snad ještě víc. Nedokážu si ho představit v takovém stádiu, kdy by skutečně bral drogy nebo pil alkohol. Hlavně proto, že vím celý jeho příběh.

Nejhorší ale je, že já ho znám, no jiní lidé ne. Opravdu by si to o něm mohl myslet někdo další? Jsou lidi skutečně takoví pokrytci?

Bojím se, že ano, protože já jsem sama jedním z nich. Myslela jsem si, že alkohol a drogy jsou to jediné, co člověka může dohnat až k tomu, že bude žít na ulici. Nikdy mě nenapadlo se zamyslet nad tím, že někdo na ní skončil, aniž by to skutečně chtěl.

„Denny," šeptl, když jsem ho přestala hladit a pevně objala.

Slzy byly zase tady a já věděla, že tentokrát jen tak nezmizí. Byla jsem vděčná, když mě objal kolem pasu a stáhnul níž tak, abych se mohla posadit na

ale já zabořila svůj obličej do prohlubně mezi jeho krkem a ramenem, neschopná mu na to odpovědět.

Houpal mě ze strany na stranu a čekal. Čekal dlouho, protože já nemohla skončit, až dokud ze mě nevyšla snad ta poslední slza.

„Promiň," semkla jsem rty, konečně čelíc jeho starostlivému pohledu.

„To nevadí, jen mě trochu děsíš," přiznal, stíraje mi slzy z obličeje pryč, když jsem mu to konečně umožnila.

„Byla jsem se dnes usmířit s Tinou a... moc to nedopadlo," popotáhla jsem.

„Kvůli tomu brečíš?" ujišťoval se, že v tom není nic víc.

„Asi jo, nebo... já vlastně ani nevím. Řekla mi něco fakt hrozného a mně je to líto. Bojím se..." povzdychla jsem si.

„Bojím se, že jsem ji jako kamarádku ztratila," nešlo jinak než zkroutit obličej do bolestivé grimasy.

Neskutečně mě to mrzelo.

„Opravdu je to tak vážné? Už se s tím nedá nic dělat?" začal dávat veškeré pramínky mých vlasů za ucho, za což jsem byla vděčná, protože to začínalo být nepříjemné.

„Momentálně nevidím, co bych pro to mohla udělat," zavrtěla jsem hlavou.

„Třeba na něco přijdeš, ještě bych to úplně neuzavíral," zatvářil se povzbudivě.

„Kéž bys měl pravdu," hlavu jsem si zase zpátky opřela o jeho rameno a zavřela oči.

„Díky," poděkovala jsem.

„Za co?" hladil mě něžně po zádech a nevím, jestli to tušil, ale dokázalo mě to neskutečně uklidnit.

„Že jsi mě objal, asi... potřebovala jsem to ze sebe dostat pryč," více jsem se k němu přitulila, boříc svůj nos do jeho krku a opět nasávajíc jeho vůni.

„Vždyť jsem tu pro tebe," slyšela jsem úsměv v jeho hlase.

„Vždycky," dodal.

A přesně teď mi došlo, že svého rozhodnutí nemám důvod litovat. Jsem na správné straně.

***

Zkrátka a dobře - vzdávám to. V mém osobním životě se teď děje tolik, že psaní je to poslední, na co myslím. Tohle doveřejním, ale další tvorbu slíbit nemůžu.

Tuším, že těch pár lidí, co tyto příběhy čte, to očekává - viz má nulová aktivita. Ale čas se mění a i priority :)

Andy