Give me love [Taehyung]

11. kapitola

Vyšli jsme z kavárny do té šílené kosy a jelikož měl každý jiný směr cesty, rozhodli jsme se rozloučit před ní. On musel ještě něco zařídit v centru, zatímco já se nehorázně těšila domů, kde budu ukryta před tou infantilní výzdobou, která byla na každém rohu.

„Ozvi se, jestli to vyšlo, budu moc rád," usmál se, a pak roztáhl náruč, abychom se objali.

Nejdříve jsem moc nechtěla, přišlo mi to zvláštní a nikdy předtím jsme to nedělali. Neměla jsem však moc času na to, abych nějak vyřešila tuhle situaci, a proto, než jsem stačila říct švec, jsem byla v jeho objetí. Příjemně teplém objetí – i když je možné se divit? Když je venku taková kosa?

„Jasně, děkuji... měj se," trochu nervózně z toho všeho jsem mu zamávala a přiznávám, že se mi hrozně ulevilo, když mi to oplatil, a pak se rozešel k metru.

Chvíli jsem tam ještě stála a sledovala jeho záda schovaná v černém kabátu. Pak jsem se však taky pomalu rozešla směrem k autobusové zastávce. U toho mi v hlavě pořád lítaly všechny ty myšlenky týkající se práce. Možná jsem to skutečně měla odmítnout. Nevím, proč mám pocit, že se mu tím nějak zavazuji. Vybral si sám, že mi o tom řekne a není ani přece jisté, jestli to dostanu. Já mu přece nic neslibovala, nebo jo? Jistě, že ne, na to jsem si dávala až moc velký pozor.

Pak ale... ono to bylo tak lákavé. Lepší práce, a dokonce i o něco více peněz. I když... přestože by byl plat stejný, pořád bych raději dělala tamto než to, co dělám teď.

Jenže... co Taehyung? To mě dost trápilo, protože takhle jsme spolu měli větší kontakt. Mohl být přes noc v obchodě se mnou a nemrznout někde na ulici. Lidí bez domova je v tomhle městě docela dost a zkrátka nešlo, aby dostal lůžko na ubytovně vždy. Co teď s ním?

Koukala jsem do blba, a to taky zapříčinilo, že jsem do někoho vrazila. Hned jsem se začala omlouvat, ale paní se na mě jen usmála a řekla, že mám dávat větší pozor. Nevím, jestli by byla tak hodná, kdybych byla Korejec. K cizinci jsou tu lidi jinačí – mé jediné plus. I když... někdy taky mínus. To je na diskuzi.

Díky tomu jsem však alespoň více začala vnímat okolí, a to včetně povědomé postavy v černé, která stála na opačné straně cesty.

„Tae!" zakřičela jsem hned, ale ani jsem to dělat nemusela, protože se na mě nejspíš díval celou dobu.

Mlčky sledoval, jak přebíhám cestu a jdu až k němu.

„Ahoj, co tady děláš?" byla jsem překvapená, že ho vidím v centru.

„Byl jsem na ubytovně, zeptat se, jestli tam můžu dnes přespat," odvětil bez pozdravu.

„Aha, a?"

Trochu mě zamrzelo, že se na mě ani neusmál. Vlastně se mi zdál bez nálady asi úplně stejně, jako já dnes na začátku schůzky s Namjoonem. Ten mi ji tou prací ale dost zlepšil a teď, když jsem ještě potkala Taeho, přišlo mi, že jsem nějaká veselá. Ale ráda ho vidím, tak proč se neusmívat?

On sice svými úsměvy šetří docela dost, ale v poslední době se mi zdálo, jako by se skutečně snažil. A nejen to, nejspíš, když se mu začalo pomaličku dařit a vše se nezdálo tak černé a beznadějné, měl i důvod k úsměvu.

A co si budeme říkat, tak trochu jsem doufala, že i já bych mohla být ten důvod, proč se usměje. On to možná ani neví a já sama měla problém si vlastně přiznat, jak moc mi přirostl k srdci. Úplně neplánovaně. Nejdřív ve mně budil lítost, to je pravda. Ale jak jsem ho začala poznávat více, přišel mi jako hodný člověk a zkrátka se mi líbilo ho mít za kamaráda. Pokud tedy kamarádi jsme. Náš vztah je v tomto směru takový neurčitý.

„Dneska mají plno," zněl neurčitě, ale vím, že ho to určitě mrzelo.

Navíc dnes hlásí velké mínus. Určitě by neměl zůstávat v noci venku.

„To je mi líto, ach jo..." povzdychla jsem si a přemýšlela, co bych pro to mohla udělat.

Neměla jsem v rukávu absolutně nic. Jediná možnost byla ho protlačit ke mně domů. Jenže tam dnes v noci bude s jistotou máma. Určitě bych ho tam neschovala, musela bych jí nějak vysvětlit, kdo to je a co u nás dělá.

Normálně bych se do takového risku určitě nepouštěla, ale zas a znovu se mi žaludek nepříjemně sevřel, když jsem pomyslela na to, jak tráví noc venku v té zimě.

„Tak zůstaň u mě," navrhla jsem mu, sama nejistá tím, jestli to vážně chci.

„Ne, to nejde," zavrtěl okamžitě hlavou a já nemohla jinak než se zatvářit překvapeně.

Nikdy mě totiž ještě tak přímo neodmítl. Dělal drahoty, jasně, ale věděl, že je sám proti sobě, takže na konec stejně vždy souhlasil.

„Nechci, abys mě u sebe z lítosti nechávala. Mám toho už plné zuby," zavrčel skrz zuby.

„O čem to mluvíš? Snažím se ti jen pomoci," naprosto jsem nechápala, proč je tak naráz naštvaný.

Dobře, nebylo to naráz, očividně byl bez nálady už na začátku našeho krátkého rozhovoru, ale nečekala jsem, že se to dostane až sem.

„Nepotřebuju charitu, Deny."

„Nejsem charita, jsem tvůj přítel!" osočila jsem se hned.

Nebudu popírat, že to, jak mě nazval, se mě dotklo.

„Ne, ty mě akorát lituješ, proto tohle všechno děláš. Raději se na mě vykašli a starej se o svůj život," strčil si ruce do kapes, a pak se rozešel pryč.

Šokovaně jsem se za ním dívala a nemohla uvěřit, že to myslí vážně.

„Počkej, Tae, co to sakra... co ti přeletělo přes nos?" rozutíkala jsem se za ním a chytila ho za paži.

„Nic, a nech mě," bylo to poslední, čeho jsem se od něj dočkala.

Přišla jsem si zmatenější ještě více. Bylo mi to líto, ale doprošovat se ho nebudu. Nemám tušení, co se mu honí hlavou a fakt bych to ráda věděla. Bohužel můžu jen hádat.

Myslela jsem na to celou cestu, co jsem jela domů. Pak taky doma... a pak... myslela jsem, že se z toho už zblázním.

Taehyungu, co jsi mi to jen provedl? Co mi to, do háje, děláš?

Mám ráda své přátele, udělala bych pro ně mnoho, ale zas a znovu se dostáváme k tomu, jak asociální dokážu být. Pak taky ne-emocionální.

Tak proč mě sakra nějaký kluk z ulice, co se mi snažil ukrást zboží v obchodě, tak bere? Proč tomu vůbec obětuju své myšlenky? Nemá zájem, nechce pomoct, tak ať si trhne!

Jo! Ať si trhne.

Ale když...

Možná to, že bych za svůj život mohla udělat konečně něco smysluplného – pomoci někomu – je to, proč mě to v klidu nenechá.

Nikdy jsem si neuvědomovala problémy společnosti jako takové. Měli jsme s mámou finanční problémy a stále z toho nejsme venku. Naštěstí jsme ale neskončili na ulici a vždy měli co jíst, díky Bohu.

Taehyung, aniž by chtěl, mi v tomto směru otevřel oči. Ač se to zdá být sebevětším klišé, něco na tom bude. Pomoci mu pro mě má smysl.

Už tak mu těch pár wonů dokázalo změnit život. Z nějakého neznámého důvodu chci být u dalších věcí, které mu převrátí život naruby v tom dobrém směru.

***

Je mi líto, že jsem vás nechala tak dlouho čekat. Snad nový díl potěší ty z vás, kdo si tento příběh ještě neodstranili z knihovny :).