Krvavý polibek /Snarry/ ✔️

3.

Na ostrov uprostřed jezera letěl zachmuřený, v těle neutuchající svíravý pocit, který v něm zanechala poslední slova profesorky Trelawneyové. Mohl ten sen opravdu něco znamenat? Dal by se vykládat jako věštba?

O rovnováze přemýšlel neustále, však ředitelka mu o tom v dopisech také psala, ale Minerva McGonagallová nebyla profesorka věštění a ani ji nikdy neviděl a neslyšel jakoukoliv věštbu vyslovit. Pokud si někdy udělala čaj, tak jen proto, aby ho vypila. Na rozdíl od té podivínské osoby, které se nejednou podařilo do jeho hlavy nasadit brouka. A odkdy vlastně bral její slova vážně?

Musel na to přestat myslet, vždyť s takovými úvahami by neporazil ani motáka, natož Voldemorta.

Harry ucítil, že má pod sebou opět zem. Podíval se dolů a hbitě sklonil Kulový blesk, aby mohl přistát. Podařilo se mu to těsně u rohu bílého mohutného kamene, u nějž stál naposledy před rokem a půl. S úctou věnoval hrobu ředitele Brumbála dlouhý pohled a kouzelnickou modlitbu, poté se natočil čelem ke druhému kameni, jenž ležel, jakoby zapuštěný do trávy jen pár metrů opodál. Zde, na ostrově, byl ještě požehnanější klid než na hradě. Přestože Harry cítil, jak ho celé jezero včetně jeho obyvatel pozoruje. Oni se ale nedívali na Harryho Pottera, nýbrž na současnou ředitelku Bradavic, která jako jediná měla privilegium na ostrov vstoupit. Nebylo to tak vždy, ale Harry věděl, že právě teď to tak je, aniž by mu to musel někdo říct. Byl si jistý, že toto opatření platí už celý týden, přesněji od minulé soboty, kdy ředitelku navštívil. Jestli mu za tohle McGonagallová nezakroutí krkem a nezmění ho na nějakou hodně odpornou zvířecí havěť, pak by měl asi začít uvažovat o jejím zdravém rozumu. On sám by to udělal. Být na jejím místě.

Přistoupil blíž k druhému hrobu, jeho rty se zkroutily do smutného úsměvu. Rychle se ještě podíval na své hodinky, aby zjistil, že má už jen sotva pět minut a tak pozvedl hůlku. Tiše vyslovené zaklínadlo prolétlo chladným večerním vzduchem a prodralo se v bílých úzkých paprscích mezi základní a vrchní náhrobní kámen, který se začal náhle zvedat, jakoby levitoval. Slova jasnovidky přestala existovat, tak silný příliv víry Harry cítil. Najednou byla nicotná, pouhé tlachání pomatené osoby. A Harry se nad tím dokonce pousmál. Ne smutně, ale opravdu šťastně, protože tohle byl ten mezník, který musel překročit, aniž by zaváhal a povedlo se mu to.

Teď už nic nebylo nemožné. Překonal sám sebe a porušil všechno, co se prozatím porušit dalo. Hermiona by na něj nebyla pyšná, nikdo by nebyl, jenže jemu to bylo zkrátka fuk. Dosáhl svého.

Zobí ulice, Kvikálkov

Harry si prohlížel svůj stín na zdi, měl jasné kontury díky několika svícím rozestavěným po celé místnosti. Kdyby mu tehdy, co odsud odcházel naposledy, někdo řekl, že to naposledy není, vysmál by se mu. Tak mu to nějak prolétlo myslí, snad aby vyplnil čas.

Dům Dursleyových vypadal takhle prázdný divně. Teda Petunie si potrpěla na cetkách, malovaném porcelánu, pestrých tapetách a levandulové vůni, která už stihla za ty roky vyprchat. Kromě vůně bylo pryč i všechno ostatní. Komoda, židle, skříňky, stůl, který se rok co rok prohýbal pod narozeninovými či vánočními dárky Harryho bratrance, dokonce i ten příšerný kýčovitý gauč s květinovým potahem byl pryč. Bylo to pryč už tenkrát, ale to Harry neměl moc náladu ani čas, rozhlížet se kolem.

Mimoděk se podíval ke svým nohám. Na podlouhlý balík velikosti člověka. Doposud nenašel odvahu, nahlédnout dovnitř, sám netušil, čeho se bojí nejvíc. Mimo to, pořád ještě chyběla jedna přísada a na tu si musel počkat.

A tak si sedl vedle toho vaku a chvíli jen nepřítomně koukal na protější zeď. Pak ho napadlo, že by si mohl přichystat věci, aby tím později neztrácel čas. Podle všeho budou s poslední přísadou problémy, takže by se měl připravit a počítat s každou možností.