Krvavý polibek /Snarry/ ✔️

17.

Vyděšené oči barvy modrého safíru nevěřícně hleděly na několik metrů vzdálenou ženu, jejíž výraz ve tváři nebyl o moc odlišný. Přítomné ticho by mohlo směle konkurovat zvuku mimo zemskou atmosféru, nebýt zrychleného dechu muže i ženy. Ten zmatenější se chvílemi podobal spíš sípání, těžko ale říct, který z nich byl v šoku více, a přesto se snažil zachovat aspoň trochu důstojnosti.

„Drahý, já..."

„Ne, nic neříkej, prosím." Muž zapřel dlaně o stěnu za sebou. Netušil, jestli jí má v duchu děkovat, nebo nadávat, že zastavila jeho let. S bolestným funěním se po drahé tapetě vysápal do stoje. Vzpřímená poloha se tělu nelíbila, proto vyslalo do mozku příkaz, aby se muž předklonil. Záda zaprotestovala ostrou bolestí.

„Nechtěla jsem říct nic... Eh... Chápu, že už to není jako dřív, někdy se oba musíme hodně nutit, ale nevěřím, že bys... ještě takovým způsobem..."

„Samozřejmě, že ne!" štěkl muž. Jeho dlouhé blond vlasy se rozlétly všude kolem, jak při tom zuřivě zatřásl hlavou. Začínal být pořádně vytočený. Zmatek, šok? Ne, tohle si někdo šeredně odskáče!

„Jsi v pořádku?" strachovala se žena. Jak šok vyprchával, dokázala se už i pohnout. Pomalu slezla z vysoké robustní postele a oblékla si župan. Vykročila k manželovi.

Naštvaný muž byl v pokušení, sjet ji na dvě doby, nikoho jiného tu koneckonců neměl, aby si na něm zchladil žáhu, ale upřímná starost v Narcissiných očích mu vzala veškerou sílu. Pokud se bude vztekat, na nic kloudného nepřijde.

„Ano, nic to není," ujistil ji. Žena mu nabídla svou dlaň, po chvilce zaváhání ji přijal a přistoupil k manželce blíž. Snažil se do svého pohledu dát tolik sebevědomí, kolik dokázal. Ve skutečnosti ji nechtěl děsit, stačilo, že se s tím ještě pořád potýkal on sám. Bylo na čase si to celé zrekapitulovat.

Rodinná večeře se dnes zdála být snesitelnější než obvykle; Draco neměl na rtech všetečné poznámky, ani urážky, což byl takový malý zázrak. Asi ho to už přestalo bavit, napadlo Luciuse.

Jeho syn se od konce války dost uzavřel do sebe, ale pokud došlo na slova, byla protkána zlostí a smutkem. Mohlo by se zdát, že je všechno v pořádku, Temný pán už nikomu neztrpčoval život; díky tajným příspěvkům na kouzelnickou politiku nešel Lucius do Azkabanu, kouzelnický svět se dával do pořádku a... Draco žil stále v minulosti.

Vyčítal otci, co jen šlo. Všechno se samozřejmě týkalo Temného pána, podle kterého museli skákat. Draco si v té době uvědomoval, že se musí podřídit, ale teď, když byli svobodní, se k tomu často vracel a nebylo dne, kdy kvůli tomu neprolil třeba jen jednu slzu. A všechny do jedné pak vylil na hlavu otci v podobě vzteku a výčitek. Lucius měl občas pocit, že cítí jisté zlepšení, ale tak to vydrželo třeba dva dny a poté se vše vrátilo do starých kolejí.

Dnešek byl jedním z mála těch pozitivních. V klidu se navečeřeli, mladík po jídle odešel do svého pokoje. Lucius už několik týdnů přemýšlel nad tím, že by si mohli promluvit o vhodné manželce, ale k takovému rozhovoru musel jednoduše nasbírat více odvahy. Takže to opět nechal být a rozhodl se věnovat svou plnou pozornost vlastní manželce.

Možná v tom byly i jisté výčitky svědomí. Dodnes jí neřekl o tom, že byl unesen Potterem a že byla jeho krev použita k nesmyslnému rituálu. To že se Snape možná pohnul, přisuzoval nějakému zoufalému výkřiku Potterovy magie, ale jinak nevěřil, že to mohlo vyjít.

Když ti dva zmizeli, musel se dostat z toho zatraceného domu pryč. Ano, pár dní potom byl na Pottera hodně naštvaný, vymýšlel i různé způsoby, jak ho zabít, aby z toho sám nepřišel k úhoně, jelikož byl teď celkem dost hlídaný, ale brzy ho zlost přešla. Přidělal by problémy jen sám sobě. Jeho poslední slovo znělo – pustit to z hlavy a zatloukat před ženou.