Krvavý polibek /Snarry/ ✔️

32.

„Proč je to vždycky takhle?" zeptal se Harry, studujíc strukturu kůže na svých rukách položených v klíně.

„O čem jsi mluvil s ředitelkou?" zněla odpověď z druhé strany stolu. Mladík zvedl pohled ke Snapeovi a vyklenul obočí. Ucítil svíravý pocit, že jsou si s druhým mužem zase o něco vzdálenější. Přitom naposledy, v té prefetské koupelně se zdálo, že bude zase na chvíli všechno v pořádku.

„To se tě netýká," odvětil Harry vyhýbavě. Snape položil dlaň na stůl, druhou ruku nechal schovanou pod stolem. Vždy působil tak přísně. Nejen, že bylo Harrymu divně z té odtažitosti, ale i představit si, jak se s tímhle mužem miluje, bylo v současné chvíli nemožné. Zároveň to tak moc chtěl. V posledních dnech měl na starosti jiné věci, do jeho života vstoupila další osoba, která pořádně zamíchala kartami, takže intimnosti byly z běžného programu vypuštěny. Pokud mu je ovšem někdo násilím neobnovil.

„Dovol, abych to zrekapituloval. Byl jsem mrtvý, ty jsi mě vzkřísil. Díky tvé krvi a mému viteálu jsme nyní spojeni s Luciusem Malfoyem. Poslední týden jsme se připravovali na získání viteálu. Mohl bys mi tedy říct, co z toho se mě konkrétně netýká? Ptal ses snad Minervy na její oblíbené bonbony? Protože to opravdu vědět nepotřebuji."

Harry na Severuse civěl jak na nějaké monstrum. Skoro už by zapomněl na jeho pověstný sarkasmus. Mluvili spolu za těch posledních několik dnů tak málo, že ho na něj Snape nestihl použít. Do jednoduchých vět o pár slovech ho asi neuměl aplikovat a sdělit mu tímto způsobem informace o svém bratrovi bylo zřejmě tabu. To bylo naposledy, kdy spolu opravdu mluvili a Harrymu to připadalo jako sto let.

„Proč je to vždycky takhle?" zopakoval Harry tvrdošíjně svou původní otázku.

„A jak?" štěkl Snape. Harry si o něm vždy myslel, že trpělivost je jednou z jeho silných stránek, ne snad zrovna k vlastnímu prospěchu, ale takové lidi odjakživa obdivoval. Tenhle Snape na něj neustále zvyšoval hlas, káral ho, ponižoval. Bylo to svým způsobem stejné a nebylo, jak si Harry pamatoval ze svých školních let. Proč s vámi někdo jedná takhle? Jaký k tomu má důvod?

„Že ze mě uděláš totálního idiota," zkonstatoval Harry suše.

„Možná to dělat ani nemusím," neodpustil si Severus. A to Harrymu stačilo. Hrneček, který celou dobu pevně svíral v prstech, odhodil na stůl, až káva vystříkla na druhého muže a při zvedání sebou vzal i stůl samotný, takže se převrhl, aniž by to plánoval, taktéž na Snapea. Dřív než se bývalý lektvarista stačil z té spouště vzpamatovat, byl už Harry u dveří.

„Končím s tebou. Vrátit tě mezi živé, byla největší chyba mého života. Ty se prostě nezměníš!" vykřikl mladík vztekle. Bohužel už měl druhého muže v patách, takže ani nestihl otevřít dveře. Nacouval k nim a přitiskl se zády, zatímco Snape ho obklíčil rukama z obou stran. Na několik vteřin zapomněl i dýchat. Nikdy totiž pořádně nepochopil, co se mu na té škaredé tváři líbí.

„A tys to snad chtěl? Abych se změnil? Nezamiloval ses do pokřiveného, věčně zatrpklého, ošklivého profesora, který ti dělal ze života peklo, protože tvůj otec byl zákeřná arogantní svině? Cos čekal, že dostaneš? Nového Snapea? Krásného, tokajícího? Prince z pohádky?" syčel lektvarista. Harry na něj třeštil oči. Ten chlap byl vážně odporný, když nad ním měl moc.

„Moje matka!" vydechl Harry. Bylo to to první, co ho napadlo. A také jediný spásný argument, který mohl použít. Snape jeho narážku ovšem zprvu nepochopil.

„Co je s tvou matkou?" zabručel. Jeho velký nos už se dotýkal toho Harryho. Tak málo stačilo, aby...

„Měl jsi ji přece rád," začal Harry opatrně, postupně ale do svého hlasu přidával zjevnou jistotu. Jistotu lásky, kterou Lily rozdávala a také sklízela. „Taky ses k ní choval takhle? Nazýval jsi ji idiotem, zmetkem, nebo snad spratkem? Jak často musela čelit tvému sarkasmu? A pokud jsi byl v té době jiný, proč takový nemůžeš být znovu? Teď? Nechci, aby ses měnil, jen... Já vůči tobě cítím úctu a respekt. Proč to nemůže být vzájemné?"