Krvavý polibek /Snarry/ ✔️

19.

Tichou domácnost toho samého večera nemělo na svědomí nic tak běžného jako manželská hádka. Malfoy Manor se ponořil do tmy; doposud mlčel, snad aby neupoutal pozornost, která mu po válce byla věnována. Kéž by mohl umlknout více. Alespoň tuto noc.

Čtyři lidé, čtyři líhně rozbouřených pocitů, tři páry nevěřících očí. A jeden... Dalo se to vůbec nějak definovat, když jste byli zvyklí v těch očích vídat vždy jen šílenství, které tam nyní nebylo?

„Jak je to možné, Bellatrix?" ozvala se jako první Narcissa. Této otázce předcházela asi čtvrt hodina různých událostí.

Lucius a Narcissa běželi s Dracem do vstupní haly a pak ven. Za bránou stála černě oděná postava ženy. Vítr čechral její už tak dost rozčepýřené vlasy, tlumený svit světel z domu ozařoval její obličej jen částečně. Ale i tak nebylo pochyb.

Dalších pět minut bylo natolik rozpačitých, že je všichni přítomní raději hned vytěsnili ze svých pamětí. Narcissa horečně uvažovala, zdali má svou sestru obejmout, ale to by nesměla být hrůzou bez sebe a musela by ji přestat podezírat z toho, že je duch. Až když se jí dotkla špičkou ukazováčku, došlo na ten správný zmatek. Narcissa omdlela, takže ji musel Lucius proplácat a pomoci postavit se zpátky na nohy. Draco raději doběhl pro vodu, necítil se v přítomnosti své mrtvé tetičky zrovna pohodlně a tohle byla dobrá záminka.

Po tom, co Narcissa přišla k sobě, se konečně všichni aspoň trochu zklidnili. Nicméně bezútěšná atmosféra s nimi zůstala, a teď na sebe všichni čtyři zírali v luxusním salonku a nikdo nebyl schopný promluvit jako první. Tedy až na Narcissu.

„Nevím, prostě jsem vylezla ze svýho hrobu!" zakoulela čarodějka očima.

„Hrobu? Ty máš hrob?" vyhrkli Draco a Lucius nastejno. I Narcissa byla šokovaná a Bellatrix ta divoká poznámka pochopitelně zaujala.

„Neměla bych mít?" rozčílila se. Narcissa sklopila zrak, jako kdyby se styděla. Její manžel neměl vůbec nic proti tomu, aby to řekla sama. Zkrátka mlčel. A Draca najednou zaujala ta hezká váza na krbu. Odkud jenom byla?

„Zlato, pokud vím, tak ty nemáš hrob. Žádný smrtijed nemá..."

„Cože?" zavřískala Bellatrix. Nevypadala na čarodějku, které by to za normálních okolností příliš vadilo. No, ale okolnosti byly zkrátka jiné a tudíž i jejich vnímání.

„Zakázali nám, pohřbít tě. Ve skutečnosti... toho z tebe moc nezbylo. Ale i kdyby...

Hlídají nás, Bello. To, že tu vidíš Luciuse i... Draca, je zázrak. Kdybychom neměli majetek, tak..." její trhané vyprávění se setkalo s dalším udiveným Bellatrixiným výrazem. Ta žena neměla ani páru, co se po její smrti všechno stalo. Mohla si jen domýšlet.

„Já tomu prostě nemůžu pořád uvěřit. Jak jsi mohla vstát z mrtvých? A ještě... celá?" Draco nechal vázu vázou a vrhl se na sledování tetičky. Vypadala pořád stejně, jak si ji pamatoval. I šaty měla stejné a dokonce nebyly ani prožrané červy, jako u nemrtvých, kteří spávají v hrobech.

„Kdybych uměla odpovědět, drahoušku, tak už něco řeknu, nemyslíš?" probodla ho přísným pohledem. Všichni tři slyšeli v jejích slovech výčitky.

I Bella viděla, jak z té rozhodující bitvy odešli. Jak je tam všechny nechali, aby si zachránili vlastní krky. Bohužel žena pochopila, že se na nikoho jiného obrátit nemůže. Stále byli její rodina. Jediná rodina. Ti jediní, kdo zbyli. A měla opravdu velké štěstí, že je na Malfoy Manor ještě našla. Nemohla by se divit, kdyby dům našla prázdný a své zbývající příbuzné v Azkabanu.